Namalujte vesmír jako...

Byl jsem toho dne
pozván na zkoušku
své sestry.

Zajímalo mě,
co taková zkouška
obnáší a jak asi probíhá.

Usadil jsem se na židli,
uprostřed dlouhé lavice,
abych dobře viděl,
jak si Gabriela bude vést.

Sedla si za klavír
a začala hrát;
dělala chyby
a opakovala
nepovedené části.

Trochu mě to znervózňovalo,
ale kdo mohl tušit,
že jsem její bratr.

Při dvanáctém překlepu
na klávesách
se učitel postavil
a mávl rychle dlaní dolů.

Gabriela ustala v hraní.

Obrátil se na mladšího kolegu:

"Jaké hodnocení
byste dal?"

Mladší kolega semknul rty
a nešťastně si povzdechl:

"Inu, bylo to kolísavé,
chyběla tomu elegance,
rušivé části to ještě
více podtrhovaly..." rozhodil rukama.

"Takže vaše hodnocení,
pane kolego?"

"F".

V tu ránu, jako když
do mě střelí
z F...linty;
věděl jsem, že je to pětka.

Moje sestra tudíž první část
zkoušky bude muset opakovat
za dva týdny;
dva týdny se zase nevyspím...


...v noci jí to šlo skutečně dobře,
asi jako klavírní virtuózce,
ale jako kdyby někdo proklel její prsty,
ve chvíli, kdy šlo o vše,
nadání bylo pryč – odvanulo jako vítr.

Teď ji čekala druhá část zkoušky.


Napjatě jsem čekal, co si na ni
ti dva připravili...

"Namalujte vesmír jako..."

zazněla věta, kterou nedokončil.

Slova se ujal opět starší učitel.

Vždyť to je nemožné!!!
šrotovalo mi v tu chvíli hlavou...

Nerozuměl jsem tomu, ale to, co
následovalo mi doslova vyrazilo dech.


Gabriela přistoupila k tabuli
a udělala tlustou prohnutou čáru.

"Tohle je část zad jako..."

udělala stejnou prohnutou čáru dole...

"...a zde se pojí s břichem dole..."

Zleva nahoře udělala malý kroužek
s tečkou, kterou křídou vybarvila...

"Zde je velké oko jako..."

Nic z toho jsem z jejího
vysvětlování nechápal,
přesto jsem pochopil vzápětí,
co moje setra pomocí těch čar
a poté ještě několika dalších,
které tvořily detailnější obrazce,
na tabuli během zkoušky nakreslila...

Zíral jsem s otevřenými ústy.

"Zde je vesmír jako velryba se
zářícími šupinami..."

Nikdo z přítomných,
včetně mě,
během celé zkoušky
ani nedýchal;
tohle byla zkouška budoucnosti..

"...a zářící šupiny jsou jako hvězdy"

řekla vítězoslavně a ukazovala
na stylizované části, jednu po druhé;
rychle a jasně, aby profesoři
viděli, že nevynechala žádnou čáru,
která by zpochybnila výslednou kvalitu.

Teď profesoři rozhodili rukama oba.


"Úžasné - je vidět, že máte
smysl pro výtvarné cítění,
jsme rádi, že jste dnes přišla,
předvedla jste obdivuhodný výkon..."

V duchu jsem si pískal...


...a v tu jedinou chvíli
mě všechna mrzutost
vůči nočnímu hraní přešla....


Moje sestra obstála ve zkoušce budoucnosti...


Znázornila vesmír jako...velrybu se zářícími šupinami.


Zářil jsem pýchou
jako ony zachycené hvězdy,
a doufal, že za dva týdny
opět oslní.


Tu těžší část zkoušky měla za sebou.


V přesvědčení, že budoucnost bude nakloněna
i dalším studentům, jsem sestru radostně objal;
neřekla vůbec nic, ale ani mě od sebe neodtáhla.


Cítil jsem pohled velryby v zádech,
a miloval velikost vesmíru,
protože tak mi vyhovoval…


...malý, útulný a bezpečný.