Anonymní pokoj ...

***



V tom temném pokoji na kraji maloměsta
Kdy končí všechny naděje a iluze
Společně s tramvajovou tratí
A úsměv ti zatrne tam na konečné
Když čekáš na nějaké mámení
Co by tě zasáhlo přímo do duše



Na nějakou lásku na kterou čekáš
Značnou část svého života
A stejně jí mineš jako svůj osud
Který se s tebou nemazlí a nepárá
Občas zakopneš a pak tě bolí záda
Z těch starostí co nosíš po kapsách



A čas už nepočítáš
Protože víš že věčnost se přelévá
Ve tvé duši



A žena kterou svlékáš
V té anonymitě bílých zdí
Na cizí posteli
Ve které by ses bál i umřít
Natož milovat až do svítání
Čas se nezastaví a ty stejně
Jako ti její minulí
Vytečeš do jejich rozjitřených ran
V slepé naději že jsi byl nejlepší
Z těch mnoha co byli
Pak odešli bez jediného pozdravení
Znavení sami sebou a svým vynuceným lhaním
Jaká to nebyla krása a žena stejně umírala
Svou nudou z dalšího milence vypůjčeného
Ze starého románu z konce století



A okna pokoje jako by se vzdalovala
Před jejím obrazem nahoty a barvy
Kdy vypůjčeným hřebenem v odrazu skla
Česala své měděné nepoddajné vlasy
Vypůjčené z obrazů mistra Caravagia
A na obloze bláznil úplněk
Navím kterého měsíce



Jen tramvajové vozy v mlze noci
Se podobají stínům katedrál
Které jsme nemohli najít ani v sobě
Ani v této úplňkové noci ...



***