Rána na několik způsobů

Padá na mě samota,
dusím se pod tíhou
jejího ticha...

Snad se neudusím.

Z výšky
se do mě zabodává
ostrý pohled
ptačího šamana...

Snad mě neuhrane,
aniž bych si ho všímal.

Den je neklidný;
bouřkové mraky
zastiňují zlaté
provázky slunce
a ohlušující rány
nevděku nezní jen
od facek rodičů,
pohlavků mezi vrstevníky
a pěstí urostlých týpků,
ale i z niter černých
vzduchoplavců,
kteří ze svých bouřkových
lodí spouští klikaté kotvy blesků...

Zatím se mě nedotkla ani jedna z nich.


Zatím žiju...(bohudík).


Tak nějak přemítám,
jakou ránu bych měl asi já;
moc se neperu,
ale s životem se pereme všichni…


…každý po svém.