BRANWEN 10/

********
„Lež klidně, všechno bude v pořádku. No tak, neboj se, uvolni se a zhluboka dýchej. Vidíš, už je to lepší,“
konejšila Braga dívku ležící v trávě a zkušenými pohmaty zkoumala její vzduté břicho, které prozrazovalo pokročilé těhotenství. Opodál postávaly děti, které Fenelu objevily, když se v bolestech svíjela na břehu potoka.
„ Dítě se hlásí na svět, ale neboj, nebude to hned. Potrvá ještě pár dní, než ho budeš držet v náručí.
Do té doby musíš být opatrná. Prádlo přenechej Aisinn. K čemu máš otrokyni, když ne na práci?“
„A vy běžte,“ obrátila se k zevlujícím dětem, „tady už není nic k vidění. Ty, Duianne, sem pošli Aisinn. Že jí vzkazuji, ať sebou hodí.“
Drobotina s Duiannem v čele odběhla. Žádný z nich by se starou ženu neodvážil neuposlechnout.

Fenela se otočila na bok a pak opatrně vztyčila do kleku. Břicho před ní čnělo jako velký nestvůrný balon. Dýchala ztěžka a čelo se jí lesklo potem. Léto kulminovalo a dnešní den byl zvlášť horký, stvořený pro odpočinek ve stínu stromů, ale ne pro těžkou práci.
„Už to nevydržím,“ zašeptala zoufale.
„Mám pocit, že každou chvíli prasknu.“
Braga se usmála, ačkoliv i jí velikost dívčina života dělala starosti.
„Buď trpělivá, zanedlouho to přejde. Až budeš nosit další dítě, bude všechno mnohem lehčí.“
„O dalším dítěti nechci ani slyšet. A pomoz mi vstát, prosím.“
Braga ji podepřela a pomohla jí urovnat dlouhou lněnou sukni.
„Pojď, vrátíme se domů... To je dost, že jsi tady,“ vyštěkla najednou směrem k postavě, která se vynořila mezi keři.

Aisinn se loudala k potoku a ze zarputilého výrazu její tváře se dalo lehko vyčíst, že Braginým vzkazem není nijak nadšená.
„Seber to,“ kývla stařena k mokré hromádce prádla, „ pořádně vyper a hleď být zpátky dřív než večer!“
Otrokyně sklouzla pohledem po Fenele a v očích jí probleskly zlostné jiskřičky. Neřekla ale nic
a poklekla na plochý prací kámen. Obě ženy ten pohled zaznamenaly. Fenela se otřásla, jakoby ji navzdory sálajícímu slunci zamrazilo, ale Braga ji ochranitelsky vzala kolem ramen a odváděla k vesnici.
„Žárlí,“ poznamenala lhostejně. „ Od té doby, co jsi Eldurovou ženou, ji nejspíš nevzal ani jednou do svého lože, že mám pravdu? A teď navíc čekáš jeho dítě.“
Fenela se zastavila a pohlédla na Bragu. Najednou měla nutkavý pocit, že to musí ven - tajemství, které ji tížilo celých devět měsíců. Tiše řekla:
„ Ano, žárlí a taky mě nenávidí, ale nemá proč. Ani se mnou Eldur nespí a dítě taky není jeho.“
„Co to říkáš?“
Braga byla upřímně zděšená.
„ A on to ví?“
„Jistě. On, já a teď ty,“ zdůraznila Fenela poslední slovo.
Tohle mi ještě chybělo, pomyslela si Braga.
Nesla už tak dost velkou odpovědnost za Fenelino zdraví a denně se modlila k bohyni Rigani, aby porod dopadl dobře. Podruhé by jí Eldur stejnou chybu udělat nedovolil.

Stále měla před očima Freyu - vyčerpanou a tichou. Její bolesti trvaly skoro dvacet hodin a ona už neměla sílu ani křičet. Braga nad ní tentokrát stála bezmocná. Dítě šlo špatným koncem, to poznala hned, jak sáhla dovnitř, a v cestě na svět mu navíc bránila úzká Freyina pánev.
Bude to zlé… A bylo.
Freya bojovala statečně celé hodiny, ale teď už umdlévala a Braga stále nenacházela odvahu vyslovit nahlas pravdu. Eldur s očima krvavýma nevyspáním seděl navzdory zvyklostem vedle lůžka, držel svou ženu za ruku a sledoval, jak další a další stahy napínají ztýrané tělo. Freyiny nehty už vyryly v jeho dlani hluboké stopy.
„Dělej něco, slyšíš! Od čeho jsi tady, pomoz jí přece!“
Braga, která vyčerpala všechny možnosti, jak vzpříčené dítě dostat ven, unaveně řekla:
„Vážně nevím jak, Eldure. Můžeš zavolat drussadu Nargi ze sousední vesnice nebo třeba samotného Morcantha, ale řeknou ti totéž, co já.“

Odmlčela se a zamyšleně hleděla na Freyino napjaté břicho. Věděla, že dítě je tam, stočené do klubíčka jako spící kotě a dobře chráněné pevným blanitým obalem. Věděla, jak to uvnitř těla vypadá, protože si to mohla prohlédnout na vlastní oči.
Před třemi lety našli vesničané v lese neznámou mrtvou ženu. Někdo ji znásilnil, uškrtil a, jako by to všechno nestačilo, rozťal navíc její těhotné břicho dlouhou ranou. Vraha nikdy nenašli, ale Braga , kterou k mrtvole přivolali mezi prvními, si tenkrát vryla do paměti každou maličkost onoho hrůzného obrazu a rozšířila tak své léčitelské schopnosti o další poznatek.
Teď jí znovu vyvstaly před očima detaily té scény a někde v hloubi mysli blikla malá jiskřička. Ano, bylo by to sice zoufalé, ale taky poslední možné řešení.

Podívala se na Eldura a snažila se udržet klidný tón, když řekla: „Napadá mě jenom jediná věc. Je to na první pohled šílené a ještě nikdy jsem to nedělala, ale je tu maličká naděje, že zachráním oba. Musím jí rozřezat břicho a dítě vyndat ven tudy.
Chvíli trvalo, než Eldurovi došlo, co vlastně Braga řekla.
„Ty ses zbláznila! Vždyť ji zabiješ. Ne, to nedovolím!“
„Možná zemře, ale dítě by mohlo žít. A možná ne. Třeba to bude naopak. Takhle ale zemřou oba. Přemýšlej o tom. Záleží jen na tvém souhlasu.“
V té chvíli Freya tichounce zasténala, pohnula se a otevřela oči.
Eldur se nad ni naklonil a zděsil se. Hleděla skrze něj, její pohled matněl a vytrácel se. Stála na začátku cesty vedoucí ke smrti. Po chvíli upadla do milosrdného bezvědomí, které ji zbavilo té nejhorší bolesti. Rozhodl se.

„Tak dobře, dělej, co musíš. Pomůžu ti.“
Další chvíle se staly noční můrou, která Bragu pronásleduje doteď.
Rozchlípená rána, potoky krve, která prýštila snad odevšad , s děsivou rychlostí vsakovala do kožešin a potahovala je tuhnoucí rudou krustou. Eldur, který si věděl rady i v bitevní vřavě a byl zvyklý na utrpení raněných, pobledl a na okamžik se zdálo, že omdlí. Statečně ale přidržoval vyhřezávající vnitřnosti, zatímco Braga ponořila ruce do teplé dutiny ženina těla a snažila se nahmatat dítě.
Uchopila ho pevně, aby jí nevyklouzlo a vytáhla ven.
Byl to chlapeček, nehybný a zmodralý, udušený pupeční šňůrou, jež se mu ovinula kolem útlého krčku. Léčitelka ji okamžitě přeřízla a odmotala, ale bylo už pozdě. V tomhle zápase o život prohráli všichni.
Braga se zapotácela.

Eldur jí vzal mrtvé novorozeně, zdvihl je nad hlavu v prastarém gestu uznání otcovství a pak si je přitiskl na prsa. Krev a plodová voda mu stékaly po košili, ale on si toho nevšímal, jen upíral divoký pohled na vyděšenou Bragu.
„Zabiju tě,“ řekl nepřirozeně tichým hlasem, v němž vibrovalo napětí jako struna, která co nevidět praskne. Pochopila, že to opravdu udělá a na nic už nečekala. Vyběhla ven s rukama až po lokty od krve a každý, kdo ji střetl, jen zděšeně uhýbal stranou.
Do vesnice se vrátila za tři dny. Freya s dítětem už odpočívala v hrobě, ale Eldurova touha pomstít se na někom za ztrátu, která ho těžce zasáhla, ještě nevyprchala. Bragu tenkrát zachránil Morcanth, který bratrovi vysvětlil, že udělala pro Freyu všechno, co šlo .
„Sám bych nezvládl víc. Bylo vůlí bohů, aby tvá žena odešla. Netrestej Bragu za to, co nemohla ovlivnit.“
Eldur poslechl. Ale neodpustil jí, to věděla.
Ne, to už se nesmí znovu opakovat, umínila si pevně, ale vůbec netušila, jak to udělá.

„Posloucháš mě vůbec?“ vpadla do jejích vzpomínek Fenela.
Braga omámeně potřásla hlavou, jako by se probírala z ošklivého snu.
„Samozřejmě. A nemusíš se bát, ode mně se nikdo nic nedoví. Vyslechla jsem podobných tajemství za svůj život už hodně, nejsi v tom sama.“
A bohové vědí, že vůbec nezáleží na tom, kdo je otcem toho kterého dítěte, jen když se narodí zdravé, zdárně roste a v dospělosti posílí svůj kmen o budoucího silného bojovníka nebo plodnou matku dalších dětí.
Pokračovaly dál mlčky, každá ponořená do vlastních myšlenek.
Cesta zvolna stoupala od potoka, lemovaného olšemi a lískami, do široké stráně, otevřené jižnímu slunci, na níž se rozkládala vesnice. Louky okolo byly plné květů vrcholícího léta. Pod horkými paprsky z nich stoupalo opojné aroma, z něhož se až točila hlava. Potulovalo se tu stádo polodivokých koz, které pečlivě vybíraly mlsnými jazyky ty nejvoňavější byliny a nedaly se z této činnosti vyrušit ani procházejícími ženami. Jen občas některá z nich zvedla hlavu a provázela je zpytavým pohledem svých nazlátlých očí s černou vodorovnou čárkou zřítelnice. Mezi nimi skotačilo v nekonečných hrách a strkanicích několik odrostlých kůzlat.
Velká hnědobílá koza s nalitým vemenem, které se přezdívalo Stará, se přiloudala k Fenele. Vlhkým nosem očichávala její sukni, ale když se jí nepodařilo vyloudit žádný pamlsek, opět se vrátila k pastvě.
Vysoko na obloze trylkoval skřivan a celá krajina dýchala poklidem a lenivou ospalostí.

Braga se sklonila a začala trhat vysoké stonky třezalek. Z jejich jasně zářících žlutých květů opatrně sklepávala včely, které s rozčileným bzučením odlétaly, nožky obtěžkané kuličkami pylu.
Lugova kvítka – tak se třezalkám říkalo, a skutečně, i utržené a usušené vyzařovaly jejich okvětní plátky onen zlatistý sluneční svit, který za tmavých zimních večerů dokázal rozjasnit duši i tělo.
Když měla velkou kytici, svázala ji pevně stočenými stébly trávy a vydala se za Fenelou, která, těžce oddechujíc, mezitím pomalu kráčela dál.

Na cestě, jež se táhla údolím a protínala vesnici, se objevilo několik jezdců, vracejících se
z lovu. Už z dálky bylo vidět, že měli úspěch. Rezavá srst dvou pěkných statných srnců se nedala přehlédnout. Zítřejší slavnost Lugnasadu bude mít jídelníček obohacený zvěřinou.
V čele skupinky jel Eldur.
Sotva ho Fenela rozeznala, trhla sebou a hněvivě odvrátila pohled. Náčelník zahlédl obě ženy a pobídl koně do cvalu. Za okamžik už stál před nimi.
„Vítám tě zpátky,“ pozdravila Fenela muže. Znělo to vřele, ale Braga, která teď znala tajemství těch dvou, snadno vycítila spodní odmítavý tón v jejím hlase.
„Jsi v pořádku?“ všiml si Eldur Fenelina obličeje, pokrytého kapičkami potu. „Neměla by ses pouštět tak daleko, zvlášť v takovém vedru, jaké je dnes.“
„Nic to není, nestarej se,“ odbyla ho Fenela a pokračovala v cestě, dávajíc najevo, že pro ni rozhovor skončil. Eldur počkal, až se jeho žena dostane z doslechu a pak se obrátil na Bragu.
„Řekni mi, jak to s ní vypadá, ale pravdu!“
„Je v pořádku, v tom ti nelhala, ale dítě se začíná hlásit. Myslím, že to přijde už zítra. Vím, ještě není její čas, ale když je plod tak velký, může se všechno uspíšit.“
„Jak velký? Myslíš tím…?“
„Eldure,“ skočila mu Braga do řeči, „ano, dítě je velké, ale Fenela není Freya. Sám vidíš, že je mnohem vyšší a také široká v bocích. Neboj se, zvládne to.“
„Spoléhám na tebe, protože, jestli ne..“ zachmuřil se.
„Buď bez obav.“
Braga nevěděla, jestli uklidňuje víc sebe nebo jeho. Neřekl už nic, ale bylo vidět, že starost ho neopouští. Mlčky obrátil koně a pustil se směrem, odkud právě přijel. Minul svůj doprovod, gestem jim pokynul, ať pokračují do vesnice bez něj, a za okamžik už zmizel za zákrutem cesty.
Braga marně dumala, kam jede.