BRANWEN 9/

Holčička, sotva tříletá, seděla uprostřed cesty, tak zaujatá hrou, že ani nepostřehla, jak se soumrak pohlcuje poslední zbytky dne. Těžko říct, kdo se polekal víc, ale, zatímco Fenela překvapením jen vydechla, ta malá spustila křik, který si nezadal s válečnou polnicí. V zrzavém Duiannovi, který právě u potoka sbíral oblázky, aby doplnil své zásoby střeliva, pořádně hrklo. To, jak Nialla ječela, nevěstilo nic dobrého pro ni, ani pro jeho zadnici, jen co matka zjistí, že sestru místo hlídání ponechal osudu.

Ani jelen by nebyl nahoře tak rychle jako on. Tam však s hrůzou zjistil, že nad plačící holčičkou se sklání neznámá žena a okamžitě si vybavil všechny ty příběhy o nočních vílách, které mají místo obličeje ptačí zoban, kradou neposlušné děti a v hloubi lesa je trhají na kusy. Strachem se mu zježily vlasy, ale rozhodl se okamžitě. On Niallu žádné víle nenechá. Sáhl do váčku u pasu a do dlaně mu vklouzl oblý kámen. Mířit nemusel, dokázal by zasáhnout jakýkoliv cíl i se zavřenýma očima. Neminul ani tentokrát.
Postava zavrávorala a pak se zhroutila do bláta. Niallin hlásek vylétl ještě o oktávu výš a jeho srdceryvnost by pohnula i skálou. To už se začali sbíhat lidé.
Duiann i v šeru rozeznal matčinu siluetu a bleskurychle se vytratil ze scény.

Hrnčířova žena popadla svou dceru do náručí a Nialla ztichla jako mávnutím kouzelného proutku. Ostatní se věnovali bezvládné dívce.
„Kdo to je?“
„Nevíš? Přece ta nová… Eldurova žena.“
„Máš pravdu, je to Fenela. Ale co dělá zrovna tady?“
Aisinn, která nesměla chybět u ničeho, co se kde semlelo, vpadla do klubka rozčilených hlasů :
„Co když chtěla Niallu unést a někde v lese ji zabít a sníst!“
"Neplácej nesmysly!“ okřikl otrokyni kdosi, ale jiní se jí zastali:
„Co když to zase takový nesmysl není, co když má Aisinn pravdu? Nevíme, co je ta žena zač, ani proč sem přišla! Doprovázel prý ji démon se zlatou tváří.“
„Už toho bylo dost! Chováte se jako malé děti! Že se nestydíte!“
Autoritativní hlas patřil postarší ženě, která rázně rozhrnula zvědavce.„Pusťte mě k ní!“
Poslušně couvli.

Braga požívala ve vesnici nejvyšší úcty - hned po náčelníku Eldurovi. Její oči viděly už víc než čtyřicet zim, vlasy jí zešedivěly a vysoká statná postava se nahrbila, ale pověst vynikající léčitelky jí stále zajišťovala respekt mezi obyvateli vesnice. Vždyť většinu z nich přivedla na svět vlastníma rukama.
„Nic nevidím, je tu příliš velká tma. Odneste ji do mého domu, tam ji prohlédnu.“
Kovář Morgan popadl Fenelu do náruče, jakoby nevážila víc než pírko, a zamířil k Bragině chýši.

Léčitelka nekompromisně vyhnala všechny zvědavce ven: „Běžte domů, tady už nic zajímavého neuvidíte,“ a pak dlouho a zevrubně zkoumala ránu na dívčině spánku.
Vtom vrzly dveře.
„Říkala jsem, všichni ven,“ zavrčela Braga, aniž přerušila svou práci.
„To jsem já,“ řekl Eldur omluvně, až skoro provinile. Braga rázem zpozorněla. Co se to děje? Takhle náčelník obvykle nemluvil. Bylo cítit, že je rozčilený, to ano, ale ne vzteklý – a to by měl být, když někdo svévolně hází po jeho ženě kamením. Spíš jakoby měl strach. Zvláštní, to se Eldurovi vůbec nepodobá, pomyslela si.
Zatímco jedna část jejího mozku se zabývala těmito úvahami, druhá vyhodnocovala všechno, co citlivé prsty při prohlídce nahmataly. Rozseknutá kůže silně krvácela, ale toho si léčitelka příliš nevšímala. Důležitá byla poraněná lebka. „Díky bohům, rozbitá není,“ řekla, když skončila.

Náčelník si s viditelnou úlevou oddechl, zatímco Braga postupně zastavila krvácení a v misce připravila kaši z rozdrceného sušeného kostivalu a trochy vlažné vody. Chápala, že Eldurovi na dívčině zdravotním stavu záleží, ale ten tón... Bylo však zřejmé, že teď se ptát nemůže. Koneckonců nic jí do toho nebylo. Jenže ona měla ráda ve věcech jasno. Zručně přiložila plátno na poraněné místo i okolní otok a pevně všechno obvázala.
„Bude lepší nechat ji tady, Eldure. Brzy se jistě probere a já chci vědět, jak jasnou mysl bude mít. A taky ji chci mít u sebe, kdyby nastaly nějaké potíže. Ráno ti ji přivedu.“
„Dobře, ale dej na ni pozor. Je pro nás důležitá.“
Skutečně řekl – pro nás?
„Vážně? A proč?“
„Dozvíš se to v pravý čas. Dobrou noc.“
„Pokojný spánek i tobě.“

V chýši se rozhostilo ticho, rušené jen občasným zapraskáním suchého kmínku v ohništi. Braga si se zájmem prohlížela zlatý nákrčník. Nebylo těžké odhadnout, že má značnou cenu, vlastně by se za něj dal koupit celý Gleannglas a ještě by zbylo, ale proč tak vzácný šperk zdobí právě tohle hrdlo? Podle něj by ta dívka patřila do nejvyšší společenské vrstvy. Stát se ženou vesnického náčelníka by znamenalo pěkně hluboký pád. Provinila se snad něčím? Léčitelka potřásla hlavou. Všechno to bylo mnohem zamotanější, než by na první pohled zdálo.
Šramot, který pojednou zaslechla, se podobal spíš myšímu škrábání než zvuku vydávanému člověkem. Však také Duiann nebyl víc než vyděšeným zvířátkem, které polekaně přikrčilo, když otevřela dveře.
„Není mrtvá, že ne?“
„Takže tos byl ty? Co tě to napadlo hodit kámen po náčelníkově manželce?“
„Nevěděl jsem, že je to ona. Myslel jsem, že chce Nialle ublížit, že je to noční víla.“
„Takže noční víla, říkáš?“ Braga popadla Duianna za chatrnou halenu a přitáhla ho k lůžku. „Tak se podívej, no podívej se na ni! Kde má podle tebe ptačí zoban, kde má drápy, co?“
„Nikde,“ vzlykl chlapec. „Spletl jsem se.“
„Zasloužil bys, co se do tebe vejde a počítám, že to taky schytáš, až se ukážeš doma. Máš ale štěstí, není mrtvá. Jinak by tě Eldur nejspíš roztrhal na kusy. A teď mazej, než tě začnou rodiče hledat,“ vystrčila ho ze dveří.
„Neřekneš to nikomu, že ne?“
Jeho ušpiněná tvářička s rozmazanými šmouhami slz na ni hleděla s bezmeznou důvěrou.
Zavrtěla hlavou. „Zmiz.“

Braga se vrátila k ohništi a pokračovala v práci, ze které ji předtím vytrhl Niallin křik. Do vepřového sádla v mističce pečlivě vtírala na prach utlučené sušené byliny. Zima tu bude co nevidět a mast na omrzliny se bude hodit.
Netrvalo to ani hodinu a Fenela nabyla vědomí. Ztěžka zasténala, zavrtěla se a pak pomalu, opatrně otevřela víčka. Když zatěkala očima po místnosti, chtělo se jí křičet.
Kde se to u všech bohů zase ocitla? Kdo si s ní tak zahrává? Tohle přece není Eldurův dům.
Stísněný prostor, jen spoře osvětlený přidušeným ohněm, připomínal spíš zvířecí noru než lidský příbytek. Vzduch byl prosycen zvláštním odérem, těžko určit, zda jde o vůni nebo o zápach. A také vybavení bylo jiné – všude samé nádobky, džbánky a kotlíky.
Když se Fenela pořádně v přítmí rozkoukala, zjistila, že to, co původně považovala za velmi nízký strop, jsou ve skutečnosti dlouhé svazky bylin, zavěšených na střešních trámech. Aroma v místnosti se měnilo podle toho, jak jimi teplý stoupající vzduch pohyboval – od nasládlého přes sytě kořenité, nahořklé a trpké až po pach myšiny a tlejícího listí.
Zkusila se posadit, ale prudká bolest hlavy ji přiměla toho nechat. Vztáhla ruku a nahmatala obvaz. Co se stalo? Proč si na nic nevzpomíná?

„Bude to v pořádku, neboj se.“
Ženská tvář, která se nad ní sklonila , Fenele nijak povědomá nebyla, ale hlas měla laskavý. Zněla v něm opravdová starost, když se vyptávala:
„Víš, jak se jmenuješ? Víš, jaký je dnes den?“
Dívka nechápala smysl těch otázek, ale přesto poslušně odpovídala a zdálo se, že neznámá je s ní spokojená.
„Tady máš, vypij to,“ podala jí Braga pohárek s nějakým nápojem. Voněl příjemně, ale chutnal tak trpce, že dívce málem obrátil žaludek naruby.
„Tak a teď se vyspi. Ráno si promluvíme.“
„A kdo vlastně jsi?“ zeptala se Fenela a přitom ji napadlo: Dneska nedělám nic jiného, než se každého vyptávám - kdo jsi? Už mě to unavuje… Ale byl to jen omamný lektvar, který jí obalil hebkou pavučinou spánku. Uvolněně klesala do jeho náruče, když zaslechla odpověď:
„Jsem Braga.“
„Dobrou noc, Brago,“ zamumlala Fenela.

O měsíc později se poprvé o slovo přihlásila zima.
Studený podzimní déšť konečně ustal a všudypřítomné kaluže se do rána potáhly tenkou blankou ledu, který se při dotyku měnil s tichým křupáním v jemnou tříšť. Potok, kam všichni chodili pro vodu, se tak lehce spoutat nedal. Jeho proud se dál bystře valil přes oblé balvany a jen na okrajích tůní, kde musel zpomalit, mohl mráz vykouzlit křehkou stříbrnou krajku. Jinovatka pokryla ploty, stromy i střechy domů.Tam, kde mezi došky stoupal kouř z domácích ohnišť, teplem tála a měnila se v obláčky bělavé páry.
Vesnice jakoby se schoulila do sebe.
Lidé vycházeli ven jen za nutnou potřebou, pro vodu, dříví a nakrmit zvířata. Všechna práce se přenesla do nitra chýší. Pouze kovář Morgan dál bušil venku do kovadliny, rozehřátý těžkou prací a teplem své výhně, a z dálky se zdravil s každým, kdo musel ven z chýše. Zamával tak i na Fenelu, mířící napříč vesnicí do Bragina obydlí. Všichni ji tu zdravili, ale nikdo se nesnažil s ní spřátelit.
Ne, tohle nebyla Freya s srdcem na dlani. Každý lehce vycítil odstup, který si dívka od místních lidí udržovala, a reagoval jen povinnou zdvořilostí, která by brzy také vzala za své, nebýt Eldurovy autority.

Braga byla výjimkou. Jako ostatně celý život. Vždycky se řídila vlastním rozumem a ten jí napovídal, že Fenela teď potřebuje její ochranu a přátelství. A taky byla zvědavá. Jenže k jejímu zklamání dívka hovořila jen o běžných denních věcech a kdykoliv padla narážka na její minulost , rodinu nebo důvod, proč je tady, uzavřela se stejně pevně jako potoční škeble. Avšak léčitelka byla trpělivá. Některé věci se prostě nedají uspěchat.

Vůně v Bragině stavení už Fenelu nepřekvapovala.
Naučila se už rozpoznávat všechny její odstíny, věděla, který patří které bylině, a nořila se do ní nořila jako do očistné lázně. Stále se Bragy na něco vyptávala a ta, potěšena jejím zájmem, začala dívku učit svému umění. Zdálo se, že Fenela má talent stát se léčitelkou. Proč ne, řekla si Braga, ostatně je nejvyšší čas někomu své znalosti předat.
I dnes večer chtěla Fenela ve výuce pokračovat, aby alespoň na chvíli unikla dusivému ovzduší v Eldurově domě. Odjel na několik dní pryč a Aisinn toho hbitě využila. Drze ignorovala všechny Feneliny příkazy, zlostně odsekávala a její nenávist se dala přímo nahmatat. Dobře věděla, že si její paní nebude svému muži stěžovat. Fenela reagovala po svém – útěkem tam, kde se cítila dobře.
Jenže Braga dnes měla, zdálo se, naspěch.

„ Za chvíli se vrátím,“ řekla místo uvítání. „Jestli chceš, počkej tu na mě. Můžeš zatím míchat tenhle sirup,“ kývla hlavou ke malému kotlíku, odstavenému na okraji ohniště tak, aby žár pod ním nebyl příliš velký. A byla tatam.
Fenela si přitáhla k ohništi stoličku, pohodlně se usadila a ponořila dřevěnou měchačku do tmavé, husté tekutiny. Tuhle vůni ještě neznala, byla těžká a dusivá, až se dívce prudce zvedl žaludek. Zhluboka se nadechla, aby zahnala nevolnost, ale ta zatracená vůně jí naplnila plíce do posledního sklípku. Zatočila se jí hlava a vteřinu předtím, než se svezla na zem, měla pocit, že se na ni řítí obrovská skála. Pak už nebylo nic, jen ticho a ta vůně.

Najednou se rozjasnilo a Fenela stála uprostřed rodného domu.
Na lůžku tam ležela matka a u ní seděl otec. Silná ramena, na kterých dokázal nést tíhu světa, měl svěšená, tvář plná vrásek zestárla o stovku let. Ve vzduchu se vznášela povědomá dusivá vůně.
„Už to nezabírá,“ řekl kdosi. „Toto je nejsilnější dávka, jakou jí mohu dát , a stejně to nepomůže. Už brzy bude konec, Mardune.“
„Já vím,“ řekl chraplavým hlasem. „Děkuju ti.“
„Ráno ještě přijdu, ale bude to nejspíš naposled.“
Ženská postava proklouzla dveřmi ven a Fenela si uvědomila, že to byla stará Umag, která matku léčila od počátku její nemoci. Co to říkala? Už brzy bude konec...
Fenela se otočila k otci, ale ten ležel s tváří zabořenou do přikrývky a jeho tělo se otřásalo dušenými vzlyky.
Matčin obličej byl bledý a klidný, jakoby se jí manželovo hoře nijak netýkalo a pak, přímo před užaslýma očima své dcery, se začala proměňovat. Sinavá kůže na hrdle se napjala namáhavým zachrčením, jak s posledním výdechem opustila duše už nepotřebné tělo. Pohled očí, zapadlých do důlků lebky tak hluboko, že připomínaly dvě obětní studny, ustrnul na jediném bodě kdesi v prostoru a poté se vytratil úplně. Kůže na tvářích se propadla, lícní kosti vystoupily a matčina podoba, jak ji Fenela měla vtištěnu do paměti, zmizela v nenávratnu. Pak uslyšela něčí křik, zalykající se zoufalstvím. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to její vlastní hlas.

„No tak, uklidni se, holčičko. Fenelo, slyšíš mě?Jsem tady, prober se!“
Braga, kterou Fenelino ječení přinutilo v půli cesty vrátit se zpět, ji držela v náručí a kolébala sem a tam, jakoby tišila dítě, týrané noční můrou. Dívka omámeně otevřela oči. Byla zpátky, v Bragině chýši, po mrtvé matce a truchlícím otci nebylo ani památky.
„Viděla jsem ji, je mrtvá,“ řekla nepřirozeně klidným hlasem a pak se znovu tiše rozplakala. Léčitelka ji nechala jejímu zármutku, věděla, že slzy mají hojivou moc odplavit drásavý smutek.
Trvalo dlouho, než se Fenela uklidnila a mohla staré ženě vypovědět svůj zážitek.
Braga zamyšleně míchala osudný sirup. Zahuštěná šťáva z makovic uměla tišit silné bolesti, přinášela spánek i milosrdné bezvědomí, ale že by vyvolávala vidění, s tím se Braga ještě nesetkala. Spíš to bude v dívce samé - je těhotná (to léčitelka dokázala rozeznat už v prvních týdnech) a proto také přecitlivělá, ale stejně - přenést svou mysl na vzdálené místo vyžaduje zvláštní schopnosti. Možná o nich Fenela ani neví. Snad kdyby jí zkušená Braga pomohla, daly by se rozvinout do té míry, že by z ní mohla být i vědma. Rozhodla se, že se o to pokusí.
Od té chvíle se Fenelin život začal ubírat novým směrem.