Jistota nezvratnosti

Jistota nezvratnosti.

Budu vás zřejmě nudit a vnucovat vám svůj pohled na věci.
Budu se vám snad zdát protivný svým rozumováním.
Pokud to pro vás nebude snesitelné, prostě přestaňte číst.
Já si tu jen pořádám své myšlenky. Navíc si také myslím, že to vše není pouze o mé osobě. Nechci poukazovat na sebe. Nejsem narcis.
Necítím být o cokoliv ošizen. Nemám pocit, že bych se měl litovat a soucit ostatních nesnáším.

Před léty jsem přišel o čtyři prsty pravé ruky. Byl jsem mladý kluk. Sportovec a pravák.
Stala se mi tragická věc. Můj život se zdál být obrácen naruby. Měl jsem pocit, že to nemohu ustát. No hrůza!
Postupem času, jsem byl donucen se s tím vyrovnat.
Nebylo pro mne velkým problémem se s tím vyrovnat fyzicky.
Celkem brzy jsem se naučil používat levičku namísto pravičky.
Po pár letech jsem si přizpůsobil vše ve svém okolí tak, že jsem to ovládal levou rukou. Mnoho věcí jsem se naučil ovládat i pravou, ač mi zbyl jen palec. Běžně pravou rukou píši a natolik jsem ji vycvičil, že mi nijak nebrání v životě. Zvyknul jsem si.
I má psychika doznala změn. Spousta dříve důležitých věcí, se jakoby odsunula na druhou kolej a stala se nedůležitými. Došlo to tak daleko, že jsem své zranění začal považovat za jakousi normální věc.
Oženil jsem se, postavil dům a vychovával děti. Ty si až po čase začaly uvědomovat, že jsem jiný, než ostatní lidé. Ale viditelně jim to nevadilo. Prostě jsem byl jejich táta. Se šesti prsty.
Nenapravitelnost té věci se stala jakousi jistotou. Jistotou natolik zažitou, že mne přetvořila do té míry, až bych zřejmě již ani neměnil.
To je to, o čem tu koumám.
Samozřejmě vím, že můj problém s rukou není nijak závažný. Je mnoho lidí, kteří jsou postiženi mnohem hůř. V mládí jsem nechápal, jak takoví lidé mohou svá postižení snést. Jak se mohou smířit se stavem věci a smát se, pracovat, milovat.. Prostě žít svůj život s jistotou, že některé věci jsou prostě nezvratně špatné. Již jim rozumím.

Jsou věci, jež jsou špatně. Velice špatně. Všichni to víme a počítáme s nimi.
Nejde jen o to, že se člověk zraní tak, že mu zůstanou následky, s nimiž musí žít po celý zbytek života.
Jsou i jiné věci, s nimiž jsou jedinci (i celé skupiny lidí) nuceni se smířit.
Uvedu zřejmě jen některé:

S myšlenkou na vlastní smrt se setkáváme velice brzy. Leží nám v koutku mozku a občas vykoukne. Je to největší z jistot nezvratnosti. Víme, že to nenapravíme. A tak to bereme jako jistotu a nezabýváme se tím.
To, že stárneme, přímo navazuje na předešlou jistotu. Stárneme neradi. Bojujeme marný boj s vráskami a snažíme se uniknout stáří. Marně.
Pokud se nám nepodaří zemřít včas, prostě budeme staří.
Podobně je to i s počasím.
Jsou to nepříjemnosti, jimž nelze uniknout.
Nenapadají mne další podobné jistoty. Snad i existují.
To je asi vše, co jsem chtěl. Tato úvaha mne napadla po návštěvě jednoho speciálního ústavu.