Sean a Lively - 3.

3. kapitola

"Sean," zašeptala jsem.
Zřejmě vycítil můj upřený pohled na svých zádech, protože se otočil a zadíval se na mne.
V jeho temných očích se objevilo mírné překvapení, vzápětí se otočil, něco prohodil k ostatním hráčům a vydal se k východu.
Nadechla jsem se a málem na něj zakřičela, aby počkal, ale už tak jsem vyvolávala víc pozornosti než je zdrávo. Stejně bychom si nemohli promluvit.
Sledovala jsem ho tak dlouho, jak jen to šlo, potom jsem mlčky sklopila oči k odřené desce stolku a prsty si pohrávala se svým hrnkem kávy.
"Hej! Jsi v pořádku?" objevila se mi před obličejem Xaverova ruka, jak mi s ní před očima mával sem a tam.
Podrážděně jsem odklonila hlavu dozadu.
"Jo!" odsekla jsem.
"Sean je dost zvláštní kluk. Není moc společenský, je tichý, ale má dobrý smysl pro humor a v týmu je velkým přínosem," mluvil Xavier dál.
Pokývla jsem hlavou a snažila se nepůsobit dojmem, že hltám každé jeho slovo, což jsem samozřejmě dělala.
"Hej, Xave, půjdeme si ještě zahrát?" křikl na bratra Iraver, sedící s ostatními hráči u stolu, kde ještě před chvílí seděl ještě i Sean.
Xavier se zamyslel a potom pohlédl na nás.
"Jen jdi," kývla jsem a pousmála se. "My se domů dopravíme samy."
"Dobře. A... nechceš se zítra přijít podívat na trénink? Určitě nám můžeš dát pár dobrých rad," otočil se na mě ještě, když se obracel k odchodu.
"Klidně," pokrčila jsem rameny a srdce se mi divoce rozbušilo.
Jestli zítra přijdu na trénink, uvidím Seana a třeba se naskytne i nějaká příležitost s ním promluvit!
"Pořád tě to ještě baví?" zeptala se Selima.
Nechápavě jsem se k ní otočila.
"Triabell," ozřejmila.
"Občas přijdu s nějakým nápadem na zlepšení jejich taktiky. Víš, že hrát nesmím a..." zarazila jsem se. "Vlastně...půjdu si zahrát s nima!" vyskočila jsem od stolu a rozeběhla se ke dveřím, abych dohnala bratra a jeho tým. "Uvidíme se zítra ve škole," křikla jsem ještě na kamarádku.
Xavier s ostatními nedošli ještě ani na konec ulice, když je moje volání přinutilo se zastavit a otočit.
"Xaviere, zahraju si s váma," oznámila jsem.
Všichni se zatvářili překvapeně, jen Xav si mě zamyšleně prohlížel.
Zřejmě přemýšlel, jaké důsledky moje dnešní počínání bude mít.
Nakonec se usmál a pokrčil rameny.
"Proč ne, jeden šikovný hráč se vždycky hodí," poznamenal, objal mě kolem ramen a všichni společně jsme zamířili na hřiště.

Udýchaná a zpocená, ale spokojená, jsem si přitiskla ručník na obličej a setřela si z něj potůčky potu. Vytahané tmavé tričko, které jsem měla na tělocvik, se mi lepilo na tělo a moje vlasy byly v tuhle chvíli určitě strašně splyhlé, ale rozesmáté hlasy ostatních hráčů, kteří byli stejně zpocení a spokojení jako já, mě ujistili, že si s tím nemusím dělat žádné starosti.
Nic nedovedlo zvednout náladu tak, jako přátelský zápas plný legrace a zábavy.
"Jsi fakt dobrá, ségra," ozval se Xavier. "Čím dál tím lepší. Jestli si troufneš, můžeš s náma chodit na tréninky. Rozhodně nám můžeš dát několik dobrých rad a když budeš chtít, můžeš si s náma i zahrát."
Otočila jsem se na něj a potěšeně se usmála.
Téhle nabídky jsem si cenila.
Na jejich tréninky jsem chodila naposledy před dvěma lety a byly to úžasné časy.
"Moc ráda," kývla jsem a Xavův tým potěšeně zajásal.
Zasmála jsem se. Byli to fajn kluci, i když většina měla místo mozku v hlavě jen triebellový míč a jejich vtípky byly hloupé a sprosté, ale v jejich kruhu jsem se cítila dobře.

Stál jsem pod tribunami a pozoroval tým. Lively si vedla docela dobře, ale jejím největším přínosem byla bezpochyby energie, která se v její přítomnosti vlila do všech hráčů.
Lively se se smíchem bavila s bratrem a přibližovali se k mému úkrytu. Vtiskl jsem se do stínu.
„Moc ráda,“ kývla Lively s úsměvem.
„Pak se budeme těšit.“
„Já taky. Má to ovšem ještě jeden háček.“
Zastavili se a Lively se napůl vážně podívala na bratra.
Xaver tázavě povytáhl obočí.
„Možná se toho nedožiju,“ dodala.
Její bratr se rozesmál a Lively se uraženě zamračila.
„To je strašná zábava, viď! Naše drahá sestřička už určitě všechno vykdákala matce a ta už hlídkuje u okna a čeká na mě s puškou!“
„Neboj, to nebude tak hrozný,“ plácl ji bratr po zádech.

Neměl pravdu, bylo to hrozný.
Matka mě už očekávala ve dveřích s rukama založenýma v bok a nebezpečným výrazem ve tváři.
Sestra stála kus za ní a s radostným zadostiučiněním vše pozorovala.
„To snad nemyslíš vážně, Lively!“
Podvědomě jsem se přikrčila, ale vzápětí se mi vybavila Seanova tvář a já opět rychle narovnala ramena a věnovala matce vzdorovitý pohled.
„Jak vidíš,“ pokrčila jsem rameny.
„Jsi dcera vůdce a vypadáš jako nějaká…“ vztekle se odmlčela.
„Vypadám jako každá třetí sedmnáctiletá holka,“ odsekla jsem, i když jsem věděla, že to není tak úplně pravda.
„Ihned se převleč do něčeho slušného! Dej mi mobil a máš domácí vězení! Až přijde otec, tak si ještě promluvíme!“ chrlila rozzlobeně.
Protočila jsem oči a zamířila do pokoje, aniž bych jí mobil dala.
„Ten mobil!“
Otočila jsem se a neochotně jí položila přístroj na nastavenou dlaň. Potom jsem vydusala schody do patra a zabarikádovala se v pokoji.
Rozzlobeně jsem si sedla k oknu a zadívala se na nebe.

"Jak mám asi jít na trénink, když mám zaracha?" zamračila jsem se ještě víc, doufala jsem, že konečně promluvím se Seanem!
Seděla jsem na posteli a pozorovala Xava. Ležel rozvalený a díval se do stropu.
"Řekni, že máš doučko. Potvrdím ti to," prohodil ledabyle a já po chvíli váhání neochotně kývla. Nelíbilo se mi, že budu muset lhát, ale moc jsem chtěla na ten trénink jít!

"Co budeš dělat, když to praskne?" vyptávala se Selima.
"Tak to nějak přežiju," mávla jsem rukou. "Musím tam jít. Tentokrát už mi Sean neuteče," řekla jsem odhodlaně.
"Máma tě přerazí."
"Tak ať," pokrčila jsem rameny a dál si Seliminých protestů nevšímala.

Vytáhl jsem z kapsy pípající mobil a zahleděl se na stručnou zprávu.
LIVELY JDE NA DNEŠNÍ TRÉNINK!!!!
Věděl jsem okamžitě, co musím udělat, i když jsem nebyl nijak nadšen.

"To snad není možný," zaúpěla jsem znovu a opřela si bradu o kolena.
Seděla jsem na tribuně a sledovala cvičící tým. Byli tam všichni, až na jednoho.
Sean si těsně před tréninkem odchytl Xavera a omluvil se, že se prý necítí zrovna dobře!
"Nemůžeš mi utíkat navždycky, Seane," zamumlala jsem, podrážděně se zvedla a zamířila pryč.
Nešla jsem ale domů, nýbrž do blízkého lesoparku.
Procházela jsem se mezi stromy a vychutnávala si klid a ticho, které kolem panovalo. Chvíli jsem přemýšlela, jak je možné, že se mi Sean tak zdařile vyhýbá, ale nakonec jsem se přinutila nepřemýšlet nad ničím, maximálně nad tím, co mne obklopovalo.
Lehký větřík mi foukal do vlasů a sluneční paprsky občas pronikly skrz koruny stromů až ke mně a dopadly mi na tvář.
Když jsem před sebou zahlédla postavu v černé mikině, zastavila jsem se a nevěřícně přimhouřila oči.
Stál ke mně zády, s hlavou zakloněnou k nebi a zřejmě byl zcela ponořen do svých myšlenek.