MÁ MÚZA

Má Múza sedí u mne na nemocniční posteli.
Potvora nestálá a nevěrná radostí se tetelí,
že nemohu nic dělat než ležet nebo básně psát,
a tak mne může ulíbat a slibuje že mne bude hřát.

Přitáhla ssebou i koně Pegasa, uvázala ku pelesti.
Mohl by uletět, je okřídlený. Po nozdrách dám mu asi pěstí,
neb na mne žluté zuby cení a ržá, že mé je lože Záhořovo,
zda dostanu se na Parnas, on prý poslední má slovo.

Řek' jsem mu : „Ty valachu s křídly husy, to je mi putna !
A ty má Múzo líbezná, nebuď z toho tak smutná !
Vždyť on ten tahoun kladrubský má v hlavě jen seno,
Ty však nevěsto má, nosíš mi tvoje věno ! „

Všechna sláva polní tráva a on tu uschlou žere ve své víře.
Ty však mi zůstáváš stále na papíře.
Ať přijde Koniáš či Hitler a začne zas pálit knihy !
Slovo jak duše věčné jest, zůstává v povědomí lidí.

Co z Pegasa padá z toho sena jsou koblihy jak bomby,
a znalci je pak sbírají, pěstují na nich žampióny,
a ty zas končí někde v městských kanálech.
Tahleta koňská kariéra mi jednoduše bere dech.