Víla z Bretaně - 28. část

Londýn, 1483

Popuzeně zavrčel. Čert aby se v těch křivolakých uličkách vyznal!
Nebývalá chuť zaškrtit nezbedného Nathana nebezpečně sílila se vzrůstající frustrací skotského lairda. Nevytáhl přece přítele na výlet do Londýna jen tak pro nic za nic! Spustit však z očí mladého MacArlaina přirozeně znamenalo, že se onen větroplach během několika málo okamžiků zabaví sám, například proháněním dívčích sukní v krčmě na opačném konci města.
Tiše zaklel a raději zrychlil krok. Po odchodu od Eduarda nejprve zamířil za tajnými špicly krále, nezískal ale od nich žádné nové informace. V archivu také nebyli moc sdílní. Duncan pojal podezření, že si dal někdo setsakramentsky velkou práci s tím, aby veškeré listiny, týkající se případu de Lamballe, náhle jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.
'Bastien de Lamballe, jakožto celá jeho rodina, padl nejspíše za oběť loupeživým hordám, které se v tyto časy krušné krajem bretaňským potloukaly, a v zemi krom jiného mnoho zlého vykonaly', stálo v oficiální zprávě, týkající se zavražděného hraběte.
Odfrkl si. Kdepak, to byla akce promyšlená do posledního detailu, jejímž cílem bylo potupení bretaňského rodu jednou provždy. Nechutná jatka…
Při vzpomínce na krvavé představení nezabránil spěchající horal útrpnému zaúpění. Nebýt jeho, nemohl by údajům z královské kanceláře nikdo nic vytknout. Jenže záznamy lhaly. To přece on zachránil malou Ysobel před krutým osudem nebohého sirotka! Pod rouškou milosrdné noci ji odvezl daleko od jejího skutečného domova – do kláštera v Abellow. Tam, skryta před zraky zlotřilých nepřátel, přijala dívka novou identitu. Stala se z ní Brenna Spaldingová!
Dveře zapadlého hostince se rozletěly a aniž by společnost alespoň na okamžik polevila ve svém vyřvávání, zábava nerušeně plynula dál. Podmračený muž v zakouřeném prostředí šenku pátravě těkal po tvářích všech přítomných, aby nedaleko výčepu odhalil veselý obličej MacArlaina. U všech rohatých, co to zase vyvádí?
Silně ovíněný Nathan se právě u jednoho stolu handrkoval s pochybným individuem, přičemž na koleni pohupoval polonahé děvče s přiopilým výrazem ve tváři.
„Říkám ti, kliď se mi z očí, mizero,“ prskal a nevybíravě přitom postrčil naproti sedícího chlapa.
„Až mi za ni zaplatíš,“ houkl rozzuřený neznámý.
Nathan hodil na stůl pár drobných.
„Táhni, pobudo,“ zamručel otráveně.
Vypadalo to, že se onen lotr chystá pánovi za jeho drzost podříznout hrdlo, lesk meče nedaleko postávajícího rytíře ho však přiměl k ústupu.
Duncan se sesunul na prázdnou židli proti Arlainovi.
„Máš víc štěstí než rozumu,“ vydechl znaveně.
Nathan zvedl pohled od půvabných vnadů své milé společnice a konečně zaregistroval přítomnost svého druha.
„Á, Duncane. Jaký vítr tě přivál až k nám?“
Děvče se rozpustile zachichotalo.
„Od kdy za děvky platíš?“ kývl tázaný místo odpovědi bradou k pochechtávající se holčině.
„Máš snad taky zájem?“ zamrkal blonďák nevěřícně.
S ním si dneska moc nepopovídá...
„Ani ne,“ zamítl laird lákavou nabídku. „Jen mě zajímalo, co se stalo s tou rozkošnou dámou v červeném, co jsi tak urputně uháněl v králových předpokojích.“
MacArlain se zašklebil, jako by skousnul šťovík.
„Pan hrabě se vrátil z lovu o něco dříve, než jsem předpokládal. Představ si, že drahá Eleanor mě musela pod svou postelí schovávat celé tři hodiny! Bohužel, můj sluch přitom neunikl plnění manželských povinností…“
Duncan nevydržel a vyprskl smíchy.
„To myslíš vážně?“
„No jistě,“ trucovitě dodal Nat. „Naštěstí se mě ujala tady Margaret. Jenže ta má poněkud chamtivého bratra, jak jsi před chvílí ostatně mohl sám vidět. Ale pořád je to lepší, než skončit u hraběte vystavený nad krbem jako vycpaná trofej!“
„Na tom něco bude,“ připustil kuckající se Duncan a chystal se najít hostinského, aby zajistil přespání na dnešní noc.
„Pokoje už jsou připravené,“ škytl plavovlasý mladík, když si všiml rozhlížejícího se přítele. „Vše jsem dohodl ještě předtím, než jsem se stačil tak hanebně opít,“ utrousil s náznakem patosu.
„Výborně,“ kývl horal spokojeně a v duchu si pomyslel, že přece jen k něčemu je ten MacArlain dobrý.
„Jdu si lehnout,“ oznámil mu vzápětí. „A ty bys měl jít taky. Zítra odjíždíme.“
„Odjíždíme?“
„Jistě. V Londýně jsme pro tentokrát skončili.“
„Ale já mám na zítřek domluvenou schůzku s Eleonor,“ křikl za odcházejícím Duncanem rozvášněný Arlain. Ten se lehce pousmál.
„A co Margaret?“