Víla z Bretaně - 27. část

Poslouchat za dveřmi se nevyplácí...
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1487

Krátce zívla a konečně, i když poněkud neochotně, rozlepila svá lehce napuchlá víčka. Její mysl, stále napůl lapená v říši snů, nebyla s to v první chvíli vůbec pochopit, kdeže se to právě nachází. Mlhavý opar naštěstí pomalu ustupoval jasnému uvědomění, pod jehož tlakem se dívčin úsměv čím dál tím víc prohluboval.
Včera večer se rusovlasá víla zapřísáhla, že tomu nafoukanému barbarovi raději rozdrápá celý obličej než by dovolila, aby o ni jen koutkem oka zavadil. Chystala se škrábat, kousat, dokonce klít v případě potřeby, ale kupodivu žádné ze svých ohnivých předsevzetí nevyplnila. Teprve s několikahodinovým odstupem dokázala dostatečně ocenit poblouznění zamilovanosti, které přetrvalo i ono tajuplné kouzlo svatební noci…
Brenna několikrát zamrkala ve snaze odehnat onen lákavý přelud a raději se překulila po pomuchlaných poduškách, odhodlána čelit nynější realitě tváří v tvář, aby hned vzápětí zjistila, že je ve zšeřelém pokoji zcela sama. Mírně nakrčený nosík prozradil dívčinu nelibost se současným stavem věcí, což se v příštím okamžiku jasně potvrdilo při nešikovném vymotávání novomanželky ze změti lněných prostěradel. Když si navíc kráska uvědomila, že je zcela nahá, pustila se do neúnavného hledání své noční košilky, jež se, k jejímu zděšení, povalovala v cárech všude kolem.
Zatracený horal!
Zakaboněná tvář se projasnila až ve chvíli, kdy zbytek těla instinktivně zareagoval, a ona se tak zahalila do ložního prostěradla, jediného kusu látky, který v místnosti ještě zbýval. V takto provizorním oděvu se děvče odvážilo zajít k zacloněnému oknu, které do této chvíle bránilo slunečním paprskům vstoupit.
Pohled na rozzářený kotouč vysoko na obloze, škádlící ostří mečů mužů z klanu, kteří se v dopoledním horku cvičili ve zbrani na malém nádvoří, ji přiměl uvědomit si, že zatímco obyvatelé tvrze již dávno plní své povinnosti všeho druhu, ona, lairdova žena, za nimi dost značně zaostává. Zastyděla se a chystala se nalézt alespoň nějaký přijatelný oděv, ve kterém by se mohla před lidmi ukázat; nicméně většina truhel v ložnici se zdála být zamčená, a ty, které ji náhodou pustily do svých útrob, skrývaly poklady v podobě různých listin či map.
Začínala si zoufat, záchrana se naštěstí brzy dostavila; bohužel v podobě té, po které rusovláska zrovna dvakrát netoužila. Baculatá Mary, jež jí při posledním setkání málem sedřela kůži vřesovým mýdlem a svými poťouchlými řečmi vyděsila na další týden dopředu, pouze nepatrně kývla k nové hradní paní, a beze slova složila svůj malý náklad na sesli u vchodových dveří. Než se dívka stačila nadechnout, tělnatá služebná opět zmizela neznámo kam.
Obsah balíčku, který si Brenna nejprve nedůvěřivě prohlížela ze všech možných stran, byl pro ni opravdovým překvapením. Šaty mechové barvy, svázané hedvábnou stuhou, dokonale ladily s jejíma zelenkavýma očima. Vskutku oděv hodný královny.
Nechápala, kde se ta nádhera vzala tady, v oné Bohem zapomenuté pustině; drahá látka jí přitom protékala mezi prsty. Nesmělost z tak nákladného dárku však vzala definitivně za své při objevu bohatě vyřezávaného hřebene, kterým si víla s téměř nábožnou úctou pročesala zacuchané ohnivé kadeře.
Zkrašlovací procedura jí nezabrala příliš mnoho času a proto se, již kompletně ustrojená, rozhodla vydat i mimo stěny jednoho pokoje, na obhlídku svého nového domova. Míjela právě jedny z pootevřených dveří v prvním patře, když k ní dolehly útržky vášnivého rozhovoru, který nešlo ignorovat.
„… takhle to prostě dál nejde. Musíme s tím skoncovat jednou provždy!“
Krátké uchechtnutí doplnilo oponující: „Jsi příliš netrpělivý, Adaire. Copak, snad nemáš strach?“
Brenna se při oné výtce nevědomky zachvěla.
„Strach?“ odfrkl si mezitím osočený. „To slovo neznám. Jenže nezapomínej, že ten, kdo v tomhle podniku riskuje svou kůži jsem já s Williamem, ne tvoje drahocenná maličkost. Zlaté princátko se vždycky nějak vykroutí, ale co my, he? Jak budeš moct, hodíš nás přes palubu!“
„Zmlkni Adaire,“ utnul bouřliváka ledový hlas. „Já sám určím kdy a kde, rozumíš? Jen já mám právo ho zabít – nikdo jiný – jen já!“
Šokovaně zalapala po dechu. Vražda?!
Cizí ruka zdusila v jejím hrdle případný výkřik, neznámý, který ji tak umlčel, se nepříjemně tiskl na zkřehlá záda.
„Ale ale, copak to tady máme?“ zasýpal násilník těsně u jejího ucha. „Tak pojď na světlo, křepeličko, ať si tě pěkně prohlédneme.“
Nevybíravě ji popostrčil do místnosti zahalené kouřem, ve které se mísil pach kořalky a potu. Vyděšeně se rozhlédla kolem.
„Podívejte, jakého zvěda jsem objevil před našimi dveřmi,“ zařehtal se cizinec pobaveně a otočil západku. „Co s ní uděláme, šéfe?“
Oříškově hnědé oči se zlomyslně zaleskly, muž za stolem přeslazeně zašeptal.
„Vítej, Brenno.“
Tipů: 7
» 13.02.13
» komentářů: 4
» čteno: 618(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 13.02.2013 - 21:46
Vítej zpátky, odett :-)
» 14.02.2013 - 19:43
Romantika je zapotřebí... ;-)
» 14.02.2013 - 21:47
odettka: Tak sem s ní ;-D
» 16.02.2013 - 14:54
Jo! Další díl, dočkala jsem se ho!! A byl moc hezký a jsem strašně zvědavá, co se bude dít dál :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Po bouřích | Následující: Víla z Bretaně - 28. část

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.