Strážce Měsíční Věže

Strážce Měsíční věže

Buch…

Brána věže se zavřela.

Po kolikáté už…? Terry nevěděl.

Povzdechl si. Po tom všem, čím prošel nemohl uvěřit, že to skončilo. Už žádný Mor, žádná další cesta. Tyto hladké chladné zdi, se staly jeho vězením. A přece nepropadl zoufalství. Sám si tuto cestu zvolil. Toto jediné rozhodnutí ponechala přímo jemu. Dívka z ledu, nahoře v komnatě. Možná, že ne přímo krásná, ale s jistým šarmem a očima, jaké u žádné ještě neviděl.



***



„K-kdo j-jste…?“ třásl se mu hlas, když se ptal. Stařec vystoupivší z bledého světla se vlídně pousmál.

„Jsem pánem této věže, Terry Salinsky. Ten, jehož zvete Měsícem.“

To není možné… Nemohl uvěřit.

„A-ale to… K.kdo je ona? C.co se stalo? Ničemu nerozumím…“ Neměl daleko k slzám. Kdyby byl ještě chlapcem, plakal by a nechápal, ale nyní ne. Příliš viděl a zkusil než, aby se rozbrečel. Slzy mu nepříslušely. Jen se díval. Upíral pohled na starého vousatého muže a jeho mysl byla prázdná. Pergameny s příběhem pevně svíral v dlani a cosi v něm mělo chuť je vzít a hrozit mu jimi, aby konečně odpověděl, aby mu vše vysvětlil… Proč?! Znělo klenbou dutiny, která jediná mu snad v hlavě ještě opravdu zbyla.

„Vyjel jsi hledat Moan-pa.“ Naznačil ten muž. „Hle! Tu je…“ ukázal směrem k ledové dívce. „Přešla přes hranice nekonečna, aby pomohla. Vytrpěla si mnohé stejně jako ty. Pouť vás obou svedla dohromady má věž. Tak to je a tak to být mělo.“ Odmlčel se a Terry ho jen pozoroval. To prázdno v něm se zdálo bezedné…

„Protože jí nebylo dáno, aby Mora sama zabila, vybrala k tomu tebe. Tebe ze všech ostatních na tomto světě. Její jedinou zbraní byl dar múzy. Využila jej a sepsala tvůj příběh. Můžeš se do konce svých dní ptát, zda jen viděla co činíš a psala o tom, nebo zda svým psaním skutečně ovlivňovala tvůj život, myšlenky a rozhodnutí. Na tuto otázku ti stěží kdo odpoví a ode mne odpověď nečekej, ale popravdě, opravdu bys ji chtěl znát?“ Zeptal se mladého poutníka. A poutník stále mlčel. Ústa měl pootevřená a myšlenky příliš těkavé než, aby je dokázal uchopit.

„Teď Terry Salinsky, je rozhodnutí na tobě.“ Lehce se dotkl jeho ramene. "Došel jsi až sem, ale… Co budeš dělat, když tvá Moan-pa, již zaplatila životem? Mor je stále tam venku a žene se sem. Musíš se rozhodnout rychle. Věž tě ochrání, zde jsi v bezpečí. Můžeš zde dožít zbytek svého pozemského života, jestli chceš. Ale svět tam venku stihne temnota, jaká zde ještě nebyla. Nebo můžeš zabít Mora a stát se novým Strážcem věže.“ Ukázal mu Měsíc obě dvě cesty, jimiž mohl jít.

„Pokud přijmeš tento úděl, navždy budeš vázán na zdi této věže. Svět venku bude opět vzkvétat, ale ty už nebudeš smět žít v něm. Pokud ne, zůstaneš ve věži do konce svých dní, protože kdekoliv mimo ni, zemřeš, ale venku nebude nic, co by lákalo abys odešel. Ušetříš se pokušení, ale nezachráníš nikoho. Pro co jsi vlastně původně opustil svou rodnou vesnici?“

Ta otázka v něm zněla snad tisícerou ozvěnou a on ji nechal znít dál. Zavřel oči a hledal, pátral v ní a nechal se unášet jejím zvukem, protože jen tehdy mu připadalo že je téměř na dosah odpovědi…

A pak ho to napadlo.

Otevřel oči.

„Co… co je vlastně Mor?“ zeptal se. Musel to vědět, nebylo přeci možné, aby to bylo tak jednoduché, tak prosté a aby na to on sám přišel. I když samotné rozhodnutí stále odkládal něco v něm už se rozhodlo. Jen potřeboval znát odpovědi.

„Mor je dítětem nemocí a válek. Je ztělesněním nemocí a svárů.“ Měsícův zněl stále stejně. Chladně a bez emocí. Jeho odpověď byla prostá a přesně to teď Terry potřeboval.

„Ta voda… Ta voda mě uzdravila, že? Dokáže uzdravit všechno?“ Slyšel vlastní hlas jak se chvěje.

„Ano.“ Bylo mu odpovědí.

„A-a když…“

„Zabije ho.“ Terrymu se zamotala hlava. „Přesněji vyléčí všechny jeho nemoci a zničí tak část podstaty jeho bytí přičemž jedna část bez druhé existovat nemůže a Mor tak zahyne.“ Měl pravdu. Jeho domněnka byla správná… Ale opravdu by to měl udělat? Chce to podstoupit? A jaké to bude? Jaká je věčnost v bílých zdech? Pro co jsi vlastně původně opustil svou rodnou vesnici? Přesně pro to…



***



Díval se na ty točité schody před sebou a věděl že tam nahoře na něj čeká nové poslání, nový život, jaký si neuměl nikdy ani představit. A nyní se stal skutečností. Tušil, že až vystoupá po tom schodišti všechno to co ho nyní ponoukalo, aby se otočil a bušil do té zavřené brány, aby se otevřela, odezní. Vybral si to. Je na něm, aby přijal následky svých činů…

A tak vykročil. První krok byl těžký. Vůbec jen přimět nohu, aby se pohnula jej stálo nezměrné přemáhání, ale vzpomínka na pergameny, které jsou nahoře, na listy jeho života, a sochu, která jediná zbyla z dívky, na níž tak dlouho čekali, byla tím co jej dokázalo přimět, aby tak učinil.

Jakmile se pohnul, další krok už byl lehčí a ten další ještě snazší až nakonec ani nevnímal, že jde a kráčí vzhůru. Vstříc čemu? Nezáleželo na tom. Byl konec. Někde tam venku skončilo období strachu a nastoupila doba prázdnoty a tápání. Svět bez Urmek a Mora. Svět, který musel povstat znovu a úplně jinak. A on se měl stát jeho kronikářem. Věděl to. Nepotřeboval Měsíce, aby to pochopil. Nahoře v komnatě stále ležel brk a kalamář. Inkoust mu nahradí voda a dál? Dál už snad zbývá jen, aby četl a psal…

Otevřel dveře do pracovny a ta již byla prázdná. Po Moan-pa v ní nezůstalo nic víc, než jen těch pár popsaných listů. Hleděl na ně a skutečně. Napadla jej znovu otázka. Opravdu vedla jeho kroky? Nebo jen nahlížela do jeho žití? Ale což… Věděl, že to nezmění. Sesbíral pergameny a na poslední z nich dopsal pár vět. V nich shrnul co učinil s Morem a pohlédl na police plné dalších svitků a svazků. Nezbylo mu než svůj příběh založit mezi jiné a pomalu začít číst, co napsaly ruce rozličných Strážců Věže před ním.

Přišel k policím, stočil pergameny do roličky a svázal stuhou, kterých zde ležela hromádka až úplně nahoře, kam stěží dosáhl. Teprve až když byl svazek pevně svázaný a ukončený, umístil jej do míst, kde tušil konec dosavadních dějin a sledoval jak se stává součástí všeho toho napsaného co tam již leželo. Nezáleželo na to co viděl, ale na tom co chtěl. Mohl vytáhnout odkudkoliv cokoliv co již bylo napsáno stačilo jen, aby věděl co hledá a myslel na to. Totéž platilo, chtěl-li něco uložit.

To je úžasné…

Ruka se mu roztřásla, když ji vyňal ven z police. Cítil zrychlený tep srdce i váhání ve své mysli. Dotkl se jej panický strach, který znal až moc dobře…

Polil jej studený pot.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Jsem nový Strážce Věže! Připomněl si.

Otevřel oči a sáhl po prvním ze svitků, který jej zajímal. Nezáleží na tom co to bylo. Terry v průběhu času přečetl vše a napsal ještě více. Byl to jen první krok z řady a znamenal změnu. Znamenal smíření, odhodlání a rozhodnutí. To čím si musí čas od času projít každý. Čím si prošla i Moan-pa...