opakovaná terapie

přestal jsem s prózou
a
začal si s poezií
to je
pohodlnější
naškrábat pár
písmen vedle sebe a
někdy
nemít ani tucha,
co se mysl
snaží vyplivnou

"život je skvělej
sice končí špatně,
ale stejně..."

byl-jsem
zabouchnutej do
sebedestruktivní osobnosti
a kolem není nikdo,
kdo by to
ocenil
voda mlčí, tráva
mlčí
koš plnej vajglů na
mě mrká svým levým okem,
ale
stejně mlčí,
svět mlčí bylo to
k ničemu
a kolem
choděj lidi a
pořád nikdo kdo by řek
"neznám tě, ale vedeš si dobře"

možná to bude tím
počasím
a nebo to je
prostě jen fakt,
vrána mlčí, lampa nesvítí,
opilec se konečně
sebral ze země aby
tam zítra ráno
zase mohl upadnout
na držku, zlámat si
zuby, hrát si na revoluci,
zahryznou se do zápěstí
a mlčel
a pak
zvracel
a já už
toho
mám vlastně
taky po krk