Smích upíra

Další moje večerní povídečka :)
» autorka: Thalia
Poslední bytový dům v rohu ulice vypadal, jako by o něj posledních padesát let nikdo ani pohledem nezavadil. Byl starý, s oprýskanou omítkou, okenní rámy zažloutlé a skla zaprášená. A přesto tu žili lidé. Žili, jestli se to mu tak dalo říkat.


Sally si oblékla další svetr a v rukou sevřela šálek horkého čaje. Nevěděla, proč je jí pořád zima, i když topila od rána. V bytě bylo pořád chladno, ale dnes jako by teplota klesla o dalších deset stupňů. Najednou začala žárovka na stropě poblikávat. Klasika. Zpočátku věřila, že tu straší – prý nějaká dívka, která záhadně zmizela. Jenže to světlo blikalo každý den, a tak se to naučila akceptovat.

Za pár minut se byt ponořil do tmy. Žárovka přestala svítit úplně. Bylo úplné ticho, a tak Sally zaslechla skřípání starého výtahu venku na chodbě. Výtahem jezdila jen jedna paní do druhého patra, protože by schody nevyšla. Což začalo být podezřelé ve chvíli, kdy se výtah zastavil ve čtvrtém poschodí – u Sallyina bytu. Dveře výtahu se s klapnutím zavřely.

Sally se málem polila horkým čajem, když se rozdrnčel zvonek, jak se lekla. V duchu si vynadala a pomalu šla ke dveřím. Kukátkem nic neviděla, na chodbě byla také tma. Pomalu otevřela.
„Dobrý den,“ ozval se chraplavý mužský hlas. Sally rozeznala přede dveřmi siluetu člověka. „Neviděla jste tu někde moji dcerku?“ „P-prosím?“ vykoktala Sally překvapeně. „Moji dcerku,“ vysvětlil muž. „Ztratila se tady v domě a nemůžu ji nikde najít.“ Jeho hlas zněl posmutněle a tak nějak zvláštně klidně, skoro až smířeně. Sally zavrtěla hlavou, ale pak si uvědomila, že to v té tmě stejně asi není vidět. „Nikoho jsem tu neviděla.“
Muž si povzdechl a otočil se zpátky k výtahu. Sally s úlevou zavřela dveře. Žárovka na stropě začala zase poblikávat a za několik minut se její světlo ustálilo. Výtah s hlasitým bouchnutím zastavil v přízemí. Přemýšlela, o čem to ten muž mluvil. Nikdy dříve ho tu neviděla, jeho ani žádnou dívku. Sally byla v tomhle domě s náskokem asi patnácti let nejmladší, a to jí bylo pětadvacet.
Plnou hlavu podivného mužova hlasu měla ještě večer, když se do půlnoci převalovala v posteli a nemohla usnout.

Druhý den zůstala Sally v práci déle. V restauraci měli ten den soukromou akci nějaké stavební firmy a těm se plánované jednání trochu protáhlo. Domů se vrátila až za tmy. Výtahem nikdy nejezdila, měla z něj strach. Raději ty čtyři patra vyšla po svých. Jako první upoutala její pohled cedulka na dveřích. Vyšla na ni služba a měla vytřít podlahu na půdě, kam lidé z vyšších pater chodili věšet prádlo. Rozhodla se, že to udělá hned, a tak si napustila kbelík s vodou, vzala hadr a koště a vydala se po schodech nahoru. K místnosti, kde se věšelo prádlo, vedlo několik složitých klikatých chodbiček. Občas tu zapištěla myš nebo zlověstně zavrzala dřevěná podlaha. Sally si tiše zpívala svoji oblíbenou písničku, aby odpoutala myšlenky od stísněnosti tohoto místa. Nahlas zanadávala, když prošla pavučinou, a pokračovala úzkou chodbou dál ke dveřím. Na půdě bylo chladno. Sally tu předtím byla jen jednou. Napříč celou místností se táhly trámy, takže si musela dát pozor, aby nezakopla. V rohu ležely na hromadě špinavé a roztrhané krajkové záclony. Šňůry na prádlo byly prázdné. Vpravo v rohu se válelo spoustu dřevěných beden. Byl to nejtemnější kout celé půdy, která už byla teď k večeru temná až dost. A právě z toho rohu se ozýval tichý vzlykot. Sally se rozbušilo srdce. Položila na zem kbelík s vodou a vzala do ruky koště, snad jako obranu před vzlykajícím něčím. Pomalu postupovala k rohu.

„Kdo je tam?“ zeptala se rozechvěle. Její vlastní hlas jí zněl cize, normálně zněl sebevědomě a vyrovnaně. Jenže teď se Sally opravdu bála. Odhrnula si pramen vlnitých tmavých vlasů za ucho a zastavila se. Vzlykot ustal.
„Je tam můj tatínek?“ ozval se dětský hlásek.

Sally se poněkud ulevilo, že je to dítě, ale zůstala ostražitá. „Ne,“ odpověděla po chvíli. „Já jsem Sally. Kdo jsi a co tady děláš?“

Z tmavého kouta se na světlo přišourala malá, asi šestiletá holčička. Měla vlnité dlouhé vlásky a špinavé bílé šatičky. V náručí křečovitě svírala panenku bez očí a se zlomenou nohou.
„Já jsem se ztratila,“ zašeptala dívenka. Sally vydechla a pustila koště. Pak si vzpomněla na včerejší návštěvu muže, který hledal svoji dceru. Tohle byla jistě ona. Bylo sice zvláštní, že se ta malá holčička dostala až na půdu, ale Sally na to v tu chvíli vůbec nepomyslela. „Viděla jsem tvého tatínka, hledal tě tady. Teď pojď se mnou, najdeme ho.“ Natáhla k dívce ruku a ucítila směrem od ní ledový chlad.

Holčička ucukla. Chvíli hleděla na Sallyinu ruku a pak se jí zadívala do očí. Sally málem zaječela. Dívka měla úplně černé oči – bez bělma a viditelných zorniček. Usmála se a odhalila ostré zoubky. „Nemůžu,“ řekla. „Nenechám ho tady samotného.“
Z rohu vyskočil chlapec. Byl o něco menší než holčička, mohlo mu být asi pět. Měl také černé oči a záludně se usmíval. Sally se prudce otočila a vyrazila směrem ke dveřím. Za sebou slyšela dvojitý dětský smích, a ačkoliv by si to nikdy dříve nepřipustila, byla to ta nejděsivější věc, kterou kdy slyšela. Cestou převrhla kbelík s vodou a praštila se do kolene o trám. Dveře byly blízko. Skočila k nim a prudce je za sebou zabouchla. Udýchaná se zastavila až dole pod schody. V očích měla slzy a celá se třásla. Pak znovu uslyšela ten smích a zase se rozběhla. Schody brala po třech dolů, div se neskutálela. „Sally!“ Svého souseda pana Clarka uviděla, až když do něj málem narazila. Postarší muž ji popadl za ramena. „Sally, co je s tebou?“ Rozplakala se. Třásla se hrůzou a v patách jako by stále měla ten děsivý smích.
„Tam, tam na půdě,“ koktala a lapala po dechu. „Jsou tam děti, ale vypadají jako upíři,“ vzlykala. „Mají úplně černé oči, ostré zuby a strašlivě děsivý smích.“ Pak Clarke ji vzal kolem ramen. „To nic,“ těšil ji. „Nejspíš tě jen něco vyděsilo. Už je to v pořádku.“ Prudce zavrtěla hlavou. „Oni tam opravdu jsou!“ vykřikla. „Tak dobře. Půjdeme se tam podívat, ano?“ Sally nejdřív chtěla odmítnout, ale pak si řekla, že jí aspoň někdo uvěří. Pomalu přikývla a utřela si slzy. Cestou zpátky na půdu křečovitě svírala rameno pana Clarka.
„Dovnitř já nepůjdu,“ zašeptala přede dveřmi. Pak Clarke přikývl a nechal ji venku. Pomalu vešel na půdu.
„Haló?“ Chvíli stál u dveří a rozhlížel se. Pak se vydal doprava a Sally ho ztratila z očí. Pořád se ještě klepala hrůzou z toho, co viděla. Málem vykřikla, když se u dveří ozvaly kroky.
„Nic tam není, Sally. Pojď za mnou,“ ozval se pan Clarke. Jeho hlas zněl klidně. Podával jí ruku a usmíval se. Už se ji chystala přijmout, ale pak se mu podívala do očí. Byly temně černé. Pan Clarke se usmál a odhalil ostré špičáky. Zaječela zplna hrdla. Vyskočila na nohy a chtěla utéct, ale pan Clarke ji chytil za rameno a prudce obrátil k sobě. Za ním spatřila dvě dětské siluety. Znovu ten smích. Zakřičela. Srdce se jí rozbušilo a měla pocit, že omdlí. Ze všech sil se snažila vysmeknout se z ledového sevření. Smích se odrážel od stěn, naplnil jí mysl. Nic jiného nevnímala. Cítila temnotu, jak jí vtahuje do sebe. Nebránila se jí.
Nevědomky udělala krok dozadu a kopla do ocelové tyče opřené o zeď. Zařinčela. Sally jako by se probrala z transu, vzala tyč a vší silou udeřila upíra přes záda. Zřejmě ho to víc ochromilo než bolelo, ale na vteřinu ji pustil. Rozběhla se ke schodům. Chodba za ní se plnila zlomyslným dětským smíchem, který jako by vycházel odevšad a odnikud, nutil ji neustále se ohlížet. Na chodech jí podjela noha. Snažila se držet zábradlí, ale ruce si zradily a ona se skácela ze schodů dolů. Poslední, co cítila, byla pronikavá bolest hlavy. Pak se jí znovu zmocnila temnota.


„Co se stalo té Sally Morganové?“ Paní Smithová se naklonila k sousedce. „Našli ji dole pod schody u půdy s rozbitou hlavou. Když se probrala, neustále mluvila o tom, že půdě jsou upíři. Asi se zbláznila nebo co. Prý ji odvezli do léčebny. Nevím, co tak najednou, působila na mě tak rozumně a mile.“ Sallyina sousedka, paní Keenanová, pokrčila rameny. Došla ke dveřím svého bytu a otráveně pohlédla na cedulku. „Zase služba na půdě,“ povzdechla si.
Tipů: 6
» 06.02.13
» komentářů: 5
» čteno: 725(17)
» posláno: 0


» 06.02.2013 - 22:34
To zní docela děsivě... Bude to jen jednodílné nebo mám očekávat i pokračování? :)
» 07.02.2013 - 06:22
Findë: Jen tohle, pokračování nechystám.
» 08.02.2013 - 08:42
Dobře se to čte, mně se to moc líbí.
Chválím***
» 10.02.2013 - 15:19
Tedyy vážně dobré:))ST..až mi zamrazilo!
» 01.04.2014 - 08:26
dost dobrej konec... :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Ztělesnění nenávisti | Následující: Volnost

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.