Tichá naděje

Po špičkách
našlapuji tiše
svým cestám vstříc,
vločka za vločkou
do sněhu mi píše,
ať radosti mám
trošičku víc…

Své srdce poslouchám,
kam dovedou mě kroky,
pár překážek tu a tam,
bol a smutku král,
však já počkám..i roky,
našeptává mi
vnitřní hlas,
ať pořád jdu dál
najít
tu pravou duši,
někde v nás…

Všude absolutní klid,
žádný zvuk, tón jediný,
jen sníh o jmelí šumí,
pocity prohry mé tlumí,
do dlaní vkresluje činy,
dokaž to..všechno..musíš chtít!
Jen odtud pravdy vítr vane,
snad čeká mě něco úžasného,
já vím, že se mi to jednou vrátí
a přijde nepoznané…

A tak dál kráčím,
musí mi to prostě stačit,
aspoň už v tom mám jasno,
srdce snažím se zbavit choroby
a žít musím pro to krásno,
pro tu lásku co umím rozdávat,
jednou dočkám se osoby,
co dokáže mi ji
zpátky po kouskách
zase podávat…

Po špičkách našlapuji
a sníh do mě vtéká,
jak opouští střešní krovy,
teď nezbývá nic,
než jen čekat,
až spadne hvězda,
ať můžu jí
své přání vyslovit,
nezbývá nic,
než zanechat šlépěje,
co nezůstanou v zapomnění,
a jít stále dál,
poslední umírá
přece naděje…

A ta je silnější
než všechna živá stvoření…