Prach hvězd - 10.kapitola

10. Klíč k věži





„Pojď se mnou, Moan-pa,“ hlas se mu chvěje „dojetím“? Následuji ho. Zvláštní je, že nejde do žádného z domů ve vesnici, ale podepřen tím malým chlapcem, mě vede někam pryč. Rozhlížím se po okolí a přemýšlím. Kam mě to vlastně vede? Jak jsem mohla napsat, co se skutečně dělo? Srdce se mi chvěje nevýslovným strachem. Pokud to, co napíšu se stane, pak… Všechny mé povídky v mém světě… To nemůže být pravda… Jdu mlčky. To mlčení je hrozně tíživé, jen že se teď nedokážu ptát. Nechci nikoho urazit, nebo tak. Bojím se… Tolik se bojím…

„Tady to je, Moan-pa,“ Rozhlížím se, ale nic nevidím. Nechci ale vypadat jako blbec a tak jen mlčky stojím. „Nevidíš nic, že?“ Přikývnu, „To pro to, Moan-pa, že to nemůže vidět nikdo, kdo nemá klíč. Ani já to nevidím. Nikdo to již po léta neviděl…“ Jeho hlas zní přemýšlivě, ale já mám v mysli teď takový zmatek, že vlastně vůbec nechápu, co se mi snaží říct.

„Tak proč jste mne tedy přivedl na toto místo?“ už jsem nevydržela jenom tak mlčet a dívat se.

„Protože skutečná Moan-pa musí mít i klíč k Měsíční věži.“ Tak a dost! Říkám si. To snad nemůže myslet vážně. Plnit očekávání těchhle lidí je téměř nemožné, natož splnit své poslání… Sice ještě nevím, co to má být, ale stejně už teď vím, že to nedokážu… Nejsem dost silná… Dívám se do jeho vrásčité tváře. Vidím v ní, ale pouze bezmeznou důvěru a očekávání. Copak jsem nějaká kouzelná víla z pohádky? Asi bych jí měla být. Evidentně to všichni očekávají.

„Ale já nemám žádný klíč,“ snažím se mu to vysvětlit.

„Pak ale nejsi Moan-pa.“ Říká to s obrovským zklamáním. Je mi ho líto. Nejspíš již mnoho let čekali na svoji vyvolenou a já… Já nejsem schopná ani otevřít nějakou přiblblou věž. Stojím a dívám se do starcovy tváře s výrazem nejvyšší kajícnosti.

Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou hrála Dračí doupě s bratrem. Tehdy jsem hrála elfku kouzelnici. Jmenovala se Wanda a chtěla získat pero z ptáka Fénixe. Brácha jako Pán jeskyně pro mě připravil úkol. V tom úkolu šlo o to najít neviditelnu věž Fénixů. Pamatuji si, jak jsem už vážně vůbec nevěděla kudy kam, protože ta věž měla údajně stát v bažinách. No a hledejte neviditelnou věž v bažinách… Každopádně vím, že jsem vůbec nemohla rozluštit to tajemství, až jsem řekla: „Tak kde je, do prdele, ta zkurvená věž?!“ Na tento výrok asi nikdy nezapomenu. Sotva jsem to řekla, prohlásil brácha, že jsem právě vrazila do něčeho neviditelného…

Jenže takhle to ve skutečnosti asi fungovat nebude… Skutečnosti? Zase mě zaráží tak banální výraz. Jak otevřít Měsíční věž? Ano to je ono… Náhle mě cosi napadá. Měsíc už je vidět celý a nebe je jasné. Ukládám uhlík z Ra‘jilova prachu do váčku a tahám ven křišťál. Je chladný jako kus ledu, ale já ho svírám pevně. Natahuji ruku před sebe. Tohle nemůže fungovat…

Stín pochybností je silný. Je to téměř jistota. Přesto prudce otevírám dlaň. Světlo měsíce dopadá do křišťálu a ten zmatněl.

Svět se mi jakoby rozplynul. Cítím, jak mi z těla odchází síla, ale nic nevidím, všude je jen tma… Co se stalo? Světlo. Jasné přízračné světlo, mnohem silnější než měl Ra‘jil.

„Žádáš mnoho, Moan-pa.“

„Já? Ten stařec říkal, že to mám dokázat… Nevěří mi, jak jim mám pomoci, když mi nevěří? Proč pro mne má tvá věž zůstat zavřená?“ Proč se ptáš, stejně ti neodpoví… Přemýšlím nad svými otázkami. Cítím podivný strach z Měsíčního hněvu, který bych mohla pocítit.

„Ten stařec je Mor! Nemá právo ti kázat!“

„M-mor? Ale to jsem nevěděla…“ připadám si hloupě, před někým tak moudrým, jako je Měsíc…

„Poslechni mě, Moan-pa, otevřu ti věž, budeš smět vstoupit, ale pamatuj, že jakmile vejdeš, už nikdy nevyjdeš…“ Chvěji se. To přece není možné, to nemůže myslet vážně…

„Ale… Ale jak bych pak mohla splnit slib, který jsem ti dala?“

„Na to musíš najít odpověď ty sama…“ Jeho hlas je moudrý, ale slova mi nedávají smysl.

„Co mám tedy dělat?“ ptám se zoufale. Jsem zoufalá…

„To je přec jen na tobě.“

„Mohu splnit svůj úkol coby Moan-pa, i z tvé věže?“ Když vejdu, mohla bych litovat.

„Ano.“

„Mohu splnit slib, i pokud vejdu do tvé věže?“ NE! Litovat můžeš jen toho, co neuděláš…

„Ano.“

„Když vejdu, odpovíš na všechny mé otázky?“

„Ano…“

„Pak tedy, otevři svou věž, pane,“ Proč to dělám? Ta otázka je zbytečná. Vím, moc dobře co mě žene vpřed. Zvědavost, zoufalství…