Prach hvězd - 9.kapitola

9. Co je psáno to je dáno…





Stojím na okraji lesa a Taliesin je vedle mě. Zrovna mi ukazuje na cestu, vinoucí se mezi vzdálenými kopci. Nevnímám, co mi povídá. Jediné, co vím zcela jasně je, že zase budu sama. Už nebudu mít ani Taliesina, ani Ra‘jila. Můj milý a dceruška zůstali v mém světě, kde pro mne truchlí. Jenže ti mají alespoň jeden druhého. Já nemám nikoho…

„Sbohem, Taliesine, Urmeku, Starý… Sbohem a hodně štěstí…“ přeji mu naposledy.

„Sbohem, Evo, Moan-pa, Ty, o které mluví proroctví… Sbohem a hodně štěstí…“

Odcházím a les i Taliesina nechávám za sebou. Jako i všechno ostatní… Ne všechno, ne! Přemítám a beru do ruky váček s Ra‘jilovým práškem a křišťálem. Jsi mojí nadějí… říkám si v duchu… Jsem smutná a naděje, kterou se snažím si vsugerovat spočívá vlastně někde úplně jinde. Spočívá ve slovech, která mi ve snu sdělil Měsíc… „Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…“

Tebe i Ra‘jila. Jak moc mě u srdce zahřála ta slova, i když vím, že by neměla. Krajina kolem mě ubíhá pomalu. Dá se říci, že se loudám. Nemám kam spěchat. Meč u pasu mě vůbec netíží, ale občas o něj zavadím nohou. Vždycky si vzpomenu, jak jsem tehdy ještě ve svém světě upadla na ledu s mečem. Ten meč se ohnul a já dostala hlavicí do zubů. Všichni se mohli potrhat smíchy…

Jenže to už je pryč…Všechno je to pryč a já to vím.

Dorazila jsem na vozovou cestu. Koleje od vozů jsou jasně viditelné. Zdá se, že na cestu již dlouho nepršelo. Země je tvrdá a prašná. Alespoň se nemusím brodit blátem. Na všem se učím hledat něco pozitivního. Pořád mě neopustila ta podivná otupělost.

Taliesin říkal: „Aby ses dostala k lidem co nejdříve, musíš se vydat směrem do údolí.“ Ještě, že neřekl na sever, protože ten bych nenašla. Směji se sama sobě. Spíše se jen vysmívám. Takové to pohrdlivé odfrknutí vyšlo z mých úst a trochu mi zacukaly koutky, víc nic. Tak tomu se teď říká smích…

Jdu po cestě a vzdaluji se kopcům. Mohutný štít Guan-chick se vypíná po mé levé ruce a před ním i Taliesinův les, od kterého mě dělí jen rozlehlá louka plná modrých voňavých květů. Ovšem ani tento pohled mi není schopen dodat pocitu štěstí. Jindy bych z plna hrdla vdechovala vůni květin a rozhlížela se po kraji, ale dnes ne. Mám před sebou jen svůj úkol… Jaký vlastně? Proč mi to nikdo neřekne? Co asi trápí zdejší lidi, že jim musí jít na pomoc ženská, která nic neumí? Já? No to by mě teda zajímalo…

Pokračuji dál v chůzi. Napravo od sebe mám louku, místy přehrazenou menším shlukem stromů. Nikde ani stopy po lidské činnosti. Žádné továrny nebo jiná monstra „Moderní techniky“. Cesta se svažuje a já věnuji pozornost údolí před sebou.

V dálce se rýsuje obrys malé vesničky. Může to být nějakých deset kilometrů… Snažím se odhadnout vzdálenost, ale vzhledem k mému odhadu to bude tak o pět kilometrů vedle. Znovu si odfrknu.

Tentokrát jdu rychle. Tak rychle jako jsem chodívala, když jsem někam jela se svým tátou. Párkrát mě vzal na vandr a byl vždycky pyšný na to, jak umím rychle chodit. Alespoň na něco co se týkalo mě byl někdy pyšný… Konečně už jsem ve vsi. Tedy na kraji vesnice. Domky jsou zde malé a zdají se být z vepříků. Nemají ani omítku a dřevo je zde, krom hlíny, nejpoužívanější materiál při stavbě. Nikde ale nikoho nevidím.

Už se smráká. V žádném z oken nevidím světlo, přesto mám neodbytný pocit, že jsem sledována. Srdce mám sevřené úzkostí a strachem. Špatně se mi dýchá… Teď jsi přemohla draka a budeš se bát, lidí?! Je to pravda, není důvodu, proč bych se jich měla bát. Jsem přece jejich Moan-pa…Hnusí se mi toto oslovení.

Zastavuji se na návsi u kašny. Rozhlížím se kolem sebe a čekám, kdy někdo vyjde. Čekám dlouho, už mě to nebaví… Usedám na okraj kašny a tahám z tlumoku kousek pergamenu, který mi dal Taliesin. Kdybych tak měla propisku… Nebo alespoň kus uhlíku…Povzdechnu si smutně. Už-už chci vrátit pergamen do tlumoku, když ho nakonec jen položím vedle sebe, rozhodnutá přeci jen se pokusit najít něco na psaní. Tak to je skvělý. Grafoman jako já a nemá čím psát. Já umřu… Sahám po váčku s krystalem. No jo, no… mám jen tento kus křišťálu a stříbrný prach hvězd…Kdyby se tak alespoň tím dalo psát… To, co vidím, mi nahání strach. Krystal se rozzářil matným stříbrným světlem a Ra‘jilův prach se počal přetvářet a pojit v nějaký předmět. Prudce zvedám hlavu k nebi, kde vidím vycházet měsíc. Srdce mi divoce tluče. Znovu skláním pohled do váčku. Má předtucha byla správná. Uhlík…

„Děkuji…“, volám do nebe a slzy dojetí nedokážu zastavit. Tímto psát je skoro hřích…

„Měsíční krystal má velkou moc, Moan-pa, pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit… Ale to jistě znáš. Mohu ti jen říct, že kdyby si to Ra‘jil nepřál, nebyl by z jeho prachu teď uhlík na psaní…“ slyším vzdálený, snad jen myšlenkový hlas Měsíce. Trochu mě to uklidnilo, ale jakýsi vnitřní strach stále přebývá v mém srdci. Beru do ruky chladný stříbrný uhlík a chvíli na něj hledím skoro s posvátnou úctou. Kreslit moc neumím, tak zkusím něco napsat. Ale co? Přemýšlím, ale nic mě nenapadá.

Seděla na okraji kašny a čekala. To je skutečně to jediné, na co se aktuálně zmůžu. Vesnické domky kolem jí připadaly chmurné, skoro stejně jako se sama cítila. Jakoby to nebyla pravda…rozhlížím se a opravdu mi všechno kolem připadá tak nějak chmurné, temné a smutné… Už ji nebavilo jen tak čekat a tak začala na kus pergamenu psát to první, co jí napadlo. Cítila, že ji pozorují oči vesničanů, kteří se bojácně skrývali ve svých domech. Copak nepotřebují vyjít ven? Nezajímá je, kdo to přišel? Nebo jsou snad nemocní? Bojí se mě snad? Ptala se Eva sama sebe. To už ji to čekání vážně začínalo lézt na mozek. A to je pravda, už toho mám dost… Náhle uslyšela zavrzání dveří. To jeden z vesničanů se vyšel podívat na neznámou dívku. Stál tam a mlčky pozoroval ji. Bylo mu čerstvě dvacet let, ale vypadal mnohem starší.

Ohlížím se ke vchodu, odkud jsem před chvílí zaslechla podivné zavrzání. Tak tomu říkám haluz…Vidím ve dveřích jednoho domu stát nějakého muže. Tělo má atletické a silné, ale ve tváři se mu zračí vrásky trápení, které ho dělají starším, než asi ve skutečnosti bude.

„Kdo jste?!“ ptá se mě tvrdě a v ruce drží sekyrku. To už vidím, že i z ostatních domů vykukují lidé a někteří stejně jako tento muž vycházejí ven. Nevím, co mám dělat. Jsem zmatená.

Vstávám z kašny, odkládám pergamen a uhlík a říkám to první, co mě napadá: „Já jsem, no… Jsem jen obyčejná holka…“ váhám, „nechci vám ublížit.“ Odepínám si pochvu s mečem a odkládám svou zbraň na zem.

„Proč jste tady?! Co od nás chcete?!“ A co mu mám říct na tohle? Asi vypadám strašně obyčejně…Pomyslím si a mám co dělat, abych se nezačala smát. Asi bude lepší říct jim pravdu… Ale uvěří mi? Nepokusí se mě hned zabít? Jak jim mám dokázat, že jsem jejich Moan-pa? A jsem…?

„Jmenuji se Eva. Jsem tady, abych vám pomohla. Jsem vaše Moan-pa…“ Tak přesně takovou reakci jsem čekala. Koukají po sobě zmateně. Z jednoho domu vychází stařec. Jeden malý kluk ho podpírá a vede ho ke mně. Zdá se, že ten starý muž je slepý…

„Kdo se opovažuješ, říkat si Moan-pa?!“ Zdá se, že ač sám je slabý, hlas má ještě stále pevný…

„Věřte, že kdyby bylo na mě, tak toho oslovení neužívám, ale Taliesin, jeden z Urmek, mi tak říkal od prvního dne mého zrození v tomto světě.“ Taliesinovo jméno vyvolalo novou vlnu překvapení. A čekala jsi snad něco jiného? Vysmívá se mi nějaký vnitřní hlas.

„Je-li pravda to, co říkáš, pak jistě znáš celé proroctví. Jistě též máš prach hvězd…“ Ta slova mě zasáhla příliš hluboko… Jistě též máš prach hvězd! Vzedmula se ve mně vlna hněvu. Zavírám oči, abych se trochu uklidnila. Jedna… dva… tři… čtyři… pět… šest… sedm… osm… devět… deset…

Vydýchám se a pak teprve začínám odříkávat ono proroctví: „I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala. Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…“ sahám po pergamenu a stříbrnému uhlíku, „A toto je nyní z prachu hvězd…“ Ukazuji uhlík. Nemohu už dále mluvit. Příliš jsou čerstvé, bolestné, vzpomínky.

Mýlila jsem se. Ten stařec není slepý. Podíval se na mě svýma šedýma očima, v nichž jsem spatřila zvláštní záblesk, který se ale ihned vytratil.