OCEÁN, KTERÝ ŠEPTÁ TICHO

Jako sňatek léta a zimy,
tak přitažlivě mrazivá skutečnost,
rozehrává symfonii větru,
jenž vane do světa bez těžkých stínů.

V přísvitu vezírových tanečnic,
odráží se třpyt vln, které
rozčesává jemný vánek;
je příslibem vlahé úcty.

Oceán uprostřed pevniny,
zrcadlí svoji tvář
měsíčním milencům;
podobá se velkému uslzenému oku.

Ticho, šeptají jeho vlny,
nehýbejte se, nese se odpověď lodí;
oceánem kličkují stonožky plavidel;
pohybují se v opatrných posuncích mlčenlivosti.

Jako střepy zrcadel, rozráží
přídě kolosálních velikánů
zledovatělou hladinu;
ledy v sobě tají podstatu ostrosti.

Věřte Tichu, šeptají ryby,
jejichž domov je tak vzdálený
lidskému dechu; v nepopsatelné hloubce
leží trosky plavidel – jako kosti mrtvých obrů.

I ony brázdily tyto pláně Nikoho,
ochutnávaly vesly slanost vody,
ale neuposlechly šepotu oceánu;
proto skončily na jeho temném dně.

Jejich neblahému osudu
se nechce přiblížit žádná loď;
váhu oceánského příkazu, pro který
je ticho uctivostí, respektují námořníci
bez rozdílu národnosti – neb tomuto jazyku
rozumí každý, byť i trochu negramotný námořník.

Šeptají i racci, kroužíc svými
rozpjatými křídly; objímají vzdušné víry
a korálkové oči zabodávají do pohledu modré laguny.

Ticho se táhne jako závoj několik dlouhých mil…