DÍVKA S POMERANČOVÝMI VLASY A STATNÝ KOŘEN BUBA

Dívku s pomerančovými vlasy,
(které jí v předklonu zastiňovaly tvář)
objímal statný kořen jménem Buba.

„Bubííííčku?“ zapískala sladce jako
varná konvice s vařící vodou.

„Ano, Lili?“ zašeptal ještě
sladším hlasem Buba.

Lili…ano, pro něj bude vždy Lili,
i přesto, že její pravé jméno bylo
Carmen, což se mu ovšem
ve výslovnosti pletlo s kamenem.

Vyslovovalo se Kármen,
a er se ztratilo stejně snadno,
jako by tam nikdy nebylo;
ústa jej dokázala ignorovat.

Carmen si na Lili zvykla
poměrně brzy, nepřipadalo
jí to divné; naučila se na něj slyšet.

Co však nedokázala strávit
byly ty jeho otázky;
otázky typu:

„Mohu se napít Tvé šťávy?“

Přivádělo jí to zároveň do rozpaků,
a ti, kteří nevěděli, že z jejích vlasů
se dá vymačkat ovocná šťáva
z pomerančů, by se též zardívali
a pomýšleli na odporné necudnosti.

Pokud byla vlhká,
vždy mu to dovolila…

Tentokrát měla otázku ona:

„Mohu Tě rozsekat?“

Buba se otřásl.

„Prosím, Lili?“

A dívka s pomerančovými vlasy, která neslyšela
ten otazník na konci,
svého věrného přítele rozštípala
na dříví do kamen,
a některá polínka ještě rozdala.

Stejně ho měla dost.


„Tak kamaráde, Ty ses tu dlouho neohřál….“


Ale v peci určitě...