Kopretiny lžou

Zrovna dívám se do řádků kalendáře
dnes je to dva měsíce
píšou tam, že čas jde pořád dál
bez ohledu na tajenky snáře
na existenci nemožného
na výkřiky ztrápené tváře
jež vítr denně šeptá do skal…

Vím to
už pryč je to líbání s úplňkem nad hlavou
společné usínání s polosuchou Pálavou
střežil jsi mě vlku, mé boly, mé útěky
ale nakonec jsi to byl ty kdo utekl
city uložil do dob odvěkých
a v mém srdci přetekl
ale neboj
každá barva jednou zesiná
dnes se mi zdálo že jsem u vás
byly tam všichni, celá rodina
ale tebe jsem tam neviděla
konečně jsi mi zmizel ze snů…

Nevím, co se stalo
tvé srdce už pro mé nežije
láska je záhada co jen někdy přežije
měla jsem to tušit
že tvůj orel jednou kalichu se přepije
a vyklove všechna poupata
neuměl jsi pak už nic obětovat
vždyť tvé babičky mě měli rády víc než ty
a co ty zvířata
ach Arny, ty nemluvná dušičko
má psí lásko…

Říkala jsem si umři ty nebo umřu já
ale teď už je mi to jedno
klidně si žij ve své přetvářce
jednou zjistíš jaké to je být v porážce
já už se nyní zbavuji předsudků
zavírám okna i dveře smutkům
a mám na parapetu červenou hvězdu
co má plíseň v hlíně
ale pořád krásně kvete
i když nese břímě
i když ji řev ulice ruší
já mám ve své ponorce
pořád spoustu citů
co čekají
na tu správnou duši…

Pamatuji si to jak dnes
byli jsme spolu na lukách
byla jsem tak lehoučká
když nosil jsi mě na rukách
a protínal můj stín
tenkrát jsi ještě uměl dávat i brát
a z lásky darovals mi
kytici z kopretin
tenkrát mi vyšlo má mě rád
ale lhaly mi
každý je teď zase sám…

Ale stejně jim vždycky uvěřím…