Dopis Ježíškovi

Tiše objímáš
úskalí mých zad,
dýcháš mi na týl,
jdu si směle
do Tvého nitra…pro poklad,
kouzlo v těle,
kterým jsi mě
tenkrát tak uchopil…

A pustil,
seč je to příšerně bolestivé…

Ve vínu cítím
Tvé doteky chtivé,
šeptáš mi o nejkrásnějších bocích,
toužíš po mě,
to vzrušení v očích,
zelenkavých tocích,
to pouto jedinečný,
tlak k výšinám skočí,
naše hvězdy protínají tečny,
vychutnávám
ten jiný svět,
krátký leč nejdražší let
a mysli stále lžu,
že s Tebou ne naposled…

Tvá vůně uložená v podvědomí,
hlas pokojem mi vyznívá,
chodíš a prohledáváš domy,
sníh Ti přitom zpívá,
přicházíš,
začínáš v duši číst,
dotýkat se tajných míst,
mé třešničky
chceš svými rty sníst,
odpouštím Ti všechno,
Tvůj mráz,
každý pád,
tu hráz,
když cítím,
jak prsty necháváš
ledy tát…

Bezmocné strádání
uvolnilo všechna pnutí,
chvíle chybění,
nepředstavitelného bádání
o lásce,
držíš mě pevně
a nasloucháš
mým labutím
pod hladinou hrudníku,
pálíš stavy nouze,
vracíš se
z hurikánů,
z vánic,
jsi zpátky…

konečně…
podléháme
bez hranic
vlhké touze...

Kéž by to nebylo
jen přání k Vánocům…