Prach hvězd - 7.kapitola

7. Hvězdný Prach





„Ano, Ra‘jile. To je pravda…“ na mistrově tváři se zračila bolest a smutek. Úspěch znamená smrt. „Naděje je daň…“ Musí to tak být. Nechci, aby zemřela… Nesmí zemřít…

„Udělám to, budu klíč k jejímu srdci, ke klidu její duše…“

„Však už ses k tomu jednou zavázal… Můžeš to ale ještě stále odmítnout…“

„Ne, nechci ji vidět zemřít…“

„Pak už nebude mít patrona, který by jí hlídal, přemýšlej, nebyla by pro ni smrt lepší?“

„Teď ještě není čas její smrti… Ona musí žít…“

***

„Vezměte mne mezi hvězdy!“ naléhám na Taliesina snad po sté.

„Ještě není čas,“ vymlouvá se.

„Tak kdy, když ne dnes?! Zítra je můj poslední den, den, kdy se utkám s drakem. Musím pohlédnout do tváře hvězd, než se tak stane, prostě musím…“ Už mě to nebaví. Všechno to učení k ničemu, všechno to zoufalství… Jen Ra‘jil je mou nadějí…Prostě to vím…

„Máš pravdu, Moan-pa,“ Takhle už mi dlouho neřekl. Navykli jsme si nazývat věci pravými jmény… „máš dnes poslední den, pokud zítra nezvítězíš. Jen jsem doufal, že tě tato nesmyslná touha opustila. Dobrá, vezmu tě dnes mezi hvězdy. Pohlédneš jim do tváře. Ale teď odpočívej…“ Tohle taky nesnáším. Pokaždé když to řekne, začnu usínat. Jako teď… Cítím únavu, cítím klid a prázdnotu… Čeká mě další bezesný spánek…

Probouzím se. Všude je tma. Ležím jinde, než jsem usnula. Jsem na nějaké skále. Na jiné než bylo to vejce. Tohle musí být ještě mnohem výš… Úžasem se mi podlamují kolena, když vstávám. Na okraji té skály vidím Taliesina. Tentokrát má šedý šat i plášť.

„Pohleď, Moan-pa,“ praví ke mně. Jdu k němu, abych se mohla pořádně podívat. To je úžasné… Hledím do tváře měsíce i všech hvězd. Jsou všude kolem…

Kde jen jsi, Ra‘jile…? Ukaž se, chlapče! Prosím… chtěla bych křičet, ale nemůžu. Je to tak nádherné… Slzy mi tečou z očí, ale tuto noc to jsou slzy dojetí. Tolik krásy jsem ještě nikdy neviděla.

„Která je tvůj Ra‘jil?“ ptá se Taliesin, ale já nemám sílu odpovědět. Mé oči ho toužebně hledají a mé srdce cítí jeho přítomnost, ale najít jedinou hvězdu mezi tolika… Copak to jde? Přijď ke mně… Volám tě…!

***

Ra‘jil pozvedl hlavu od pergamenu na svém stole. Slyšel dobře známý hlas. Tolik očekávaný hlas.

„Evo…?“, zeptal se váhavě.

- „Přijď ke mně… Volám tě…!“

„Už jdu…“, hlesl, „Už jdu!“ zvolal.

***

„Nevím…“ Proč mu to vlastně říkám? Vždyť on mi stejně nevěří…

- „Nedivím se, neznám hvězdu Ra‘jil. Ale věřím, že jsi toho chlapce viděla…“

***

Chlapec se zvedl od stolu a pospíchal chodbami chrámu. Nechal za sebou mistra s nevyřčenými a nezodpovězenými otázkami. Měl jediný cíl, najít Evu, dívku, která ho volala…

***

„Nemůžeme zde prodlévat po celou noc…“ Já to vím… Vím, že nemůžeme…Pláču. Sakra! Teď ho nenajdu určitě, nic nevidím! Otírám si slzy. Ra‘jile, já s tebou musím mluvit… Naléhám v myšlenkách. Jako by mě snad mohl slyšet.

***

- „Ra‘jile, já s tebou musím mluvit…“ slyšel ten naléhavý hlas. Rozmlouvat s ní, aniž bys musel sestupovat na Zem… No jistě… Řeč snů… Zastavil se přede dveřmi od svého domu.

Vešel…

Do sedu určeného k meditacím usedl na balkón, odkud jeho rodiče shlíželi do světa. Neposlouchal jejich otázky, jen zavřel oči a hledal Evu…

***

- „Jsem tady…“

„Ra‘jile? Jsi to ty?“ ptám se. Je to zbytečné.

„Už ho vidím,“ ukazuji Taliesinovi na jasnou hvězdu, odkud cítím přicházet Ra‘jilovo vědomí.

„To je hvězda DronÁta…“, říká mi, ale já ho neposlouchám. Vím, že ať se jmenuje jakkoliv, jednou její částí je i malý Ra‘jil…

- „Ano jsem to já, proč přicházíš? Stýskalo se mi…“

„I mně se stýskalo… Víš, já… Zítra se musím utkat s Morlingem, ohnivým drakem, jehož vejce stalo se branou…Možná je to naposledy, co spolu mluvíme a já jen… Chtěla jsem vědět, že jsi skutečný.“

- „Ano, jsem skutečný, však jsem ti ránu zhojil, zapomněla jsi? Musím tedy býti skutečný.“

„Ano, ale já už nevím, kdy je to skutečnost a kdy sen…“

- „To nic, maličká, poslouchej, co ti teď řeknu. Nemusíš se bát, já tě ochráním při bitvě s Morlingem. Budu tvůj štít…“ Cítím podivné chvění jeho přízračného myšlenkového hlasu.

„Dobrá, Ra‘jile. Děkuji ti za všechno, co pro mne děláš.“ Zalévá mne teplo. Klid…

- „Sbohem, maličká…“

„Musíme jít, Moan-pa.“ Slyším Taliesinův hlas. Ale já nechci odejít. Nechci pryč z tohoto místa. Proč se se mnou loučí sbohem, když říkal, že mě ochrání? Že by to přeci jen měl být náš poslední rozhovor? Zemřu já či on? Úzkost, strach, bolest, zklamání… Jeden pocit střídá druhý, až se prohlubují…

„Ne!“ křičím, ale obraz se rozplývá. Je konec…

***

- „Co to mělo znamenat, synu?!“ káral Dront Ra‘jila. Ten ale neodpovídal. Hleděl otci do rozčileného obličeje. Kdybys otče, věděl… Povzdechl si. Kdybys jen věděl, že je to naposledy, kdy spolu mluvíme… Jistě bys jiná slova volil… Ale na tom nezáleží, vím, že mě máš rád a ty víš, že mám rád já tebe.

„Dobrou noc,“ odsekl otci. Už ho nemínil dál poslouchat. Chtěl být na chvíli sám…

***

A už je to tady. Oblékám si róbu, kterou mi Taliesin nabídl a připravuji se na svoji možná poslední výpravu. Vlastně ne… Nebo snad raději ano? Nevím, co mám dělat. Nejraději bych do toho souboje nešla vůbec. Bojím se. Ne, však o svůj život… Oh, Ra‘jile…

Stoupám na plošinu, kde se s ním utkám. Taliesin říká, že stačí počkat až Morling poletí kolem. Prý se tudy každý den vrací z lovu… Nezbývá mi než mu věřit.

Proč to vlastně dělám? Abych zachránila tento svět? A proč? Proč, když pro něj musí padnout jedna z hvězd? Třeba si to jen namlouvám, třeba jen Ra‘jil neumí říct nashledanou. Usměji se při té představě.

Už jsem skoro nahoře. Za tohle Morlinga zabiju. Zabiju ho, za každou chvíli kdy jsem byla na pochybách. Za strach o Ra‘jila. Za bolest, kterou mi působí být v tomto světě. Zabiju…!

Stojím na plošině. Jsem tu sama. Taliesin čeká na mýtině nedaleko. Chvěji se bázní. Srdce mi tluče na poplach tíživým očekáváním. To chce klid. Je to jen zkouška. Je to jako ve škole… Usměji se. Jenže ve škole… Ve škole neumírají lidé…smích se mění v pláč. Ani hvězdy…Povzdychnu si, hledíce na nebe.

Slunce zastínil podivný tmavý mrak. Mrak s křídly…Vím, že je to Morling. Můj nepřítel. Nebreč už, sakra! Napomínám se. Dýchám přerývaně. Tohle je hloupost. To nemůžu zvládnout. Proč tu vlastně jsem? Drak se blíží… Nechci tu být!

- „Jen klid, maličká…Jsem s tebou…!“ tiší mě Ra‘jilův hlas. Trochu to pomáhá. Už se tolik nebojím.

„Jak, jak jsi to myslel? Včera, když ses se mnou loučil…“

- „Tak tohle tě trápí…? Nemusíš se trápit. Naděje je daň…“

„Tuhle daň ale já nezaplatím, slyšíš?!“ lomcuje se mnou vztek.

- „Ne, tu zaplatím já…“ Ra‘jilův hlas utichl.

Morling už je tu.

„Cha… cha… cha!“ vysmívá se mi drsně, „Tak ty si troufáš?“ jeho hlas je hluboký a pevný. Nepoznávám v něm ani stín pochybností.

„Ano!“ Můj hlas se na rozdíl od jeho chvěje. Vím, že to neznělo ani zdaleka tak tvrdě, jak bych chtěla, ale zato můj pohled je teď plný vzteku. Kdybych mohla vraždit očima byl by už teď mrtvý. Nenávidím tě, draku! Nenávidím! Nedokážu svůj vztek ani vykřičet.

Kam se poděl můj strach? Na tom nezáleží. Vůbec nevím, co mám teď dělat. Morling se vzpíná. Za chvíli vydechne své smrtící plameny. Vím, že to udělá. Ra‘jile…!

„Jsem s tebou, maličká…“ slyším jeho hlas. Co se to děje? Ptám se tentokrát sama sebe, když odnikud vystoupí světlo. Stejně přízračné jako ten první večer. NE! Toužím vykřiknout, ale můj hlas se ztrácí v záplavě ohně z drakovy tlamy. Nemůžu se na to dívat…

Ale stejně se dívám. To je konec. KONEC! Ne, ještě ne! To nedovolím! Jakoby odnikud a odevšad zároveň povstalo nové odhodlání. Nevím, proč ani z jaké části mého nitra povstalo, ale vím, že je tu. Nenechám tě zemřít, Ra‘jile!

Oheň se zastavil o chlapce. Zdá se, že mu to nic nedělá. Stojí tam a na tváři mu rozpoznávám úsměv, když se po mě ohlédl.

- „Jsem klíč k tvému srdci. K tvé ucelené duši…“

„Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…Tak to řekl Taliesin.“

- „Ano… přesně tak.“

Tvář se mu náhle křiví bolestí. Vždyť už Morlingův dech vyprchal? Skutečně. Oheň se rozplynul, a mně se nic nestalo. Tak proč se Ra‘jil svíjí v bolestech? Chlapec tahá z váčku malý křišťál a podává mi ho.

- „Chlad hvězd je tvé řešení…“ Pozvedám křišťál proti drakovi. Nemám čas přemýšlet. Musím jednat…

„Zimu a chlad. Dej mi mráz, který i srdce draka zmrazí, a já pak budu nadějí. Já splním ti jedno přání…“ neumím říct, kde se ve mně ta slova vzala, ale vím, že sotva jsem je vyřkla, z křišťálu začalo vycházet bílé světlo. To světlo se lámalo do odlesků duhy, ale hlavní bylo, že zasáhlo Morlinga. Přímo před mýma očima se začal oheň měnit v led. To je úžasné… Nádherné…

Z draka zbyla jen nejrealističtější ledová socha na světě. Dívám se na ni s úžasem. To je krásné…

„Zabij ho…“, slyším vzdálený hlas. Ra‘jile…Uvědomuji si, že jsem ho nechala válet se v křečích. Ohlížím se a to, co vidím, mě trhá na kusy. Chlapec tam není… Jeho světlo vyhaslo. Na zemi, kde ležel, zůstal po něm jen stříbrný prášek…