Prach hvězd - 6.kapitola

6. Jak porazit Morlinga?



Modré bobule, elfí borůvky, chutnají výtečně. Jsou malé skoro jako hrášky, ale již po několika kuličkách mám dost. Už nemluvíme. Urmek je vyčerpaný po tom, co mi vzal půlku mé osobnosti a já se cítím podivně prázdná.

Co bude teď? „Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…“ Co tím mohl chtít říct? Ulehám do trávy u paty ohromného stromu. Cožpak Urmek nepotřebuje spát? Ptám se sama sebe, když vidím, že Starý je ještě vzhůru. Sedí opřený o jiný z mohutných stromů, jejichž druh neumím určit.

Není ještě noc, ale já už přesto půjdu spát. Potřebuji si ještě hodně věcí promyslet… Zase se neuvidíme Ra‘jile… Postesknu si. Vím, že bych na něj neměla myslet. Mám takový divný pocit, že to není správné a koneckonců je přeci jen mladší než já. Jenže v jeho očích, hlasu a doteku bylo něco, co mi nyní schází. Chybí mi jeho půvabná tvář, jeho světlo. Znovu bych chtěla, aby mi upřesnil Smysl, který mi přišel dát. Vím, že mě čeká nebezpečí a ani nevím, jestli to ví on… Zítra si tě na obloze najdu…Usínám…

***

„Smím míti otázku, mistře?“

- „Právě jsi jednu položil…“ Ra‘jil posmutněl a usedl ke stolu.

- „Odpověď zní: „Ano“. Ale pozor dej na svou otázku, jen jednu smíš položit…“ Ra‘jil se už chtěl usmát, ale nakonec opět sklonil hlavu v zoufalém gestu. Neměl rád tyto hříčky svého mistra. Co mám teď dělat? Na co se mám ptát? Tolik mám otázek… „Když jedinkrát zeptat se smíš, tak polož více značnou otázku, aby odpověď na jedinou byla odpovědí na více z nich.“ Ra‘jil se usmál. Teď to jen nějak zkombinovat. Na co všechno chtěl jsem se ptát? Jestli je pravda, že byl otec včera navštívit Měsíc a o čem se bavili? Jak mám chránit a hlídat tu ženu, když mne otec nenechá, abych oslabil rodinné světlo a zůstával i přes den s ní? Ale počkat! Mohl bych to říci jako žádost až po otázce a když se ho zeptám, o čem otec rozprávěl s Měsícem? Tak se tím dozvím, i jestli za ním byl nebo, ne. Usmál se chlapec ještě více a pozvedl hlavu.

„O čem včera mluvil otec s Měsícem?“

- „Zvláštní je otázka tvá, učedníku. Jsi si jist, že na toto se chceš ptát?“

„Ano…“ pokud si byl Ra‘jil něčím jistý, tak tímto. Otcova reakce mu naháněla hrůzu. Jakýsi vnitřní hlas ho nabádal, aby se tímto problémem zabýval více.

- „Dront, tvůj otec, si stěžoval, že byla právě Eva, Moan-pa, dána do opatrovnictví tobě. Má o tebe strach. Měsíc mu ale nakázal, že rozhodnutí ohledně ní a tebe má nechat pouze na vás. Můžeme se již věnovat dalšímu učení?“

„Ví-víte m-měl bych je-ještě je-jednu p-prosbu…“ vykoktal ještě Ra‘jil.

- „Tak prosím…,“ povzdechl si mistr.

„Mohl bych Evu, Moan-pa, sledovat z oblohy, i když má rodina, jinde bude zářit? I když mne slunce zastíní v jejích očích?“ jeho hlas zněl prosebně. Vždyť on vlastně skutečně prosil. Znamenalo to pro něho strašně moc. Věděl, že milovat lidskou dívku je hloupost, vždyť ji ani neznal, ale přesto nedokázal popřít své city. Nemohl…

- „Jistě, že můžeš… Naopak měl bys, Já osobně jsem doufal, žes ji nenechal samotnou ani chvíli…“

„Víte, otec…“

- „Dront by si měl evidentně ujasnit priority!“ bouchl mistr rukou do stolu, „Já s tvým otcem promluvím… Nebude ti už bránit v plnění tvého úkolu. Naše studium se totiž bude nyní zabývat právě opatrovnictvím té dívky. Budeš ji sledovat a budeš se učit předvídat nečekané, pomáhat jí, když je třeba. Rozmlouvat s ní, aniž bys musel sestupovat na Zem… Bez toho, že ji budeš sledovat, bys byl o mnohé ochuzen. Bez toho bys nikdy nevyšel ze stínu své rodiny, nikdy bys nebyl hvězdou.“

Ra‘jil svého mistra poslouchal a u srdce ho hřálo. Věděl, že už mu nic nebude bránit dívat se na tu zvláštní ženu…

***

Dny plynou až přehnaně rychle, řekla bych… Kámen s druhou polovinou duše nosím stále u sebe a Urmek, jehož pravé jméno je Taliesin, mne přijal za svou žačku. Učí mě o lese, o přírodě, o dracích. Už vím, že jsem povstala z vejce ohnivého draka. Což mi ani v nejmenším nedodalo klidu. Nevím kolik dní se u něho učím. Vím jen, že stále odmítá hledět se mnou na oblohu a ukázat mi Ra‘jila. Tvrdí, že žádná hvězda toho jména na obloze není. Teď by se jedna část mého já, ta v kameni, zasmála. Ano, smála by se mi, protože to tvrdila od počátku. Ale já vím, že Ra‘jil existuje… Vím to… Musí existovat. Musí… Miluji ho… Z nějakého důvodu jsem to považovala za nepatřičné, ale mé vzpomínky jsou pryč. Nevím, a asi se ještě nějaký čas nedozvím, proč tomu tak bylo. Nyní to však považuji za bezpředmětné. Vím, že mi chybí, stejně jako i to, že bych s ním mohla být šťastná…

Pláču…Jak já nenávidím tuhle svoji slabost! Musím být tvrdá, silná, abych mohla Morlinga přemoci! Ale jak? Jak mám být? Ač s Taliesinem, stále jsem sama…

„Jednou tě vezmu mezi hvězdy, ale ne dnes… Ukážu ti, že žádný Ra‘jil, na obloze není.“ řekl mi včera. Nebo to bylo předevčírem? Učí mě o magii, o síle života, o síle ohně. Ale jediné, k čemu docházím, je, že pokud nebudu mít alespoň gigantickou mrazničku, nemůžu uspět. Je to šílené…

Obyčejné zbraně, jeho šupinami těžko proniknou a jak Taliesin řekl: „Tak dlouho bys nepřežila…“ Ano, nepřežila bych. Drakovi stačí vyfouknout pár jisker. Učí mě o síle živlů. To je tak nějak jediné do čeho ještě mohu vkládat naději. Mým živlem je totiž voda. Hledej vodu na skále! Na ohnivého draka ti bude oceán málo! Vysmívám se sama sobě. Jako bych mohla zvítězit… Už jsem uvažovala i o tom dohodnout se s ním, jestli bychom nemohli náš boj svést třeba na šachovnici. Šachy hraju ráda… Ale to podle Taliesina nepůjde. Morling prý musí zemřít, abych já mohla žít… žít? Stále mne nepřestává to slovo vyvádět z míry.

A aby toho nebylo málo, dozvěděla jsem se, že musím Morlinga přemoci do čtrnácti dnů od mého zrození v tomto světě. „Jsi v jiné dimenzi. Nepatříš sem, tudíž se po čtrnácti dnech začneš rozpadat! Něco jako lidé nakaženi malomocenstvím…“ Tak mi to Taliesin pověděl. Vždyť to nedává smysl. Proč by to tak mělo být? Ale věřím mu. Nemám důvod mu nevěřit.

Nevím, jak dlouho už mě učí, ale méně než deset dní to nebude a dva dny před tím jsem se tu jen tak brouzdala, takže už mám asi jen dva dny. No to je bezvadný, to nemůžu zvládnout… Zoufám si. Pláču, protože už nemůžu dál. Za poslední dni můj mozek vstřebal nepřeberné množství informací, ale já vím, že mi budou k ničemu. Že se mi to nemůže podařit…

***

Ra‘jil po deset dní sledoval Evu, Moan-pa, v učení jednoho ze Starších Země pod Nebeským Chrámem. Deset dní si lámal hlavu, jak by jí mohl pomoci. Sledoval ji i Morlinga. Snažil se u něho najít slabinu, o které by jí sdělil. Nesčetněkrát se s ní snažil spojit pomocí snů, ale nedokázal se plně soustředit. Stále se ještě nedokázal tento způsob komunikace naučit. Ten večer už byl ale ze zoufalství celý zničený.

„Co mám dělat, mistře? Nevím, jak bych jí mohl pomoci, a pokud na něco nepřijdu, ona při boji s drakem zahyne…“

„Pokud zahyne, byl to zkrátka její osud. Pokud zahyne, nebyla Moan-pa…,“ mistr chtěl ještě pokračovat, ale Ra‘jil už nedokázal poslouchat.

„Pokud zemře, nesplním zkoušku!“

„Ano,“ povzdechl si mistr starým unaveným hlasem. Ra‘jil se rozplakal. Ronil stříbrné slzy. Mistr se na něho zkoumavě zadíval.

„Pláčeš pro svou zkoušku? Pláčeš pro strach z otcova hněvu? Pro zklamání v jeho hlase a tváři?“

„Pláču,“ vzlykal, „pláču pro stesk, který už nyní dere se do mého srdce. Pláču pro soucit, pro souznění s tou ženou. Pláču, pro strach z jejího neúspěchu, pro nevoli vidět ji zemřít. Pro bolest a samotu, kterou cítí, kterou cítit budu já, když ji ztratím…“ zadíval se Ra‘jil uslzenýma očima do tváře svého mistra.

„Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…,“ odmlčel se mistr, „Pojď se mnou…“ Ra‘jil následoval svého mistra na balkón odkud před několika dny skákal na Zem. Už neplakal. Úzkost vystřídalo očekávání…

„Je způsob, jak přemoci Morlinga. Tím řešením je chlad. Chlad Hvězd…“ mistr se nedíval na chlapce po svém boku, který hltal každé jeho slovo, „Tvůj chlad…“

„Ale, ale to bych…,“ chtěl se Ra‘jil zeptat.

„Ano musel bys stát po jejím boku za dne. Musel bys ty být její zbraní, jejím štítem.“

„Ale duch hvězdy, který se vystaví na Zemi Slunečnímu svitu, se rozplyne…“ odvětil Ra‘jil zděšeně.