Zmatek v duši

Smutný dozvuk dramatické hudby,
dává tušit ortel sudby,
s hlavou v dlaních sedím v šeru,
kdo ví, proč se neusměju.

Důvodů moc věru není,
utápím se stále v snění.
Stále doufám v ňáký zvrat,
spíše však mám jenom strach.

Že vše krásné jednou zmizí,
a budeme si zase cizí.
Vzpomínám a zrak se mlží,
dívám se, jak venku sněží.

Mrkám a snažím se zahnat slzy,
nepřipouštět si tu tezi,
nemyslet na ty zlé věci,
zahnat chmury, nesmyslné řeči.

Hlasy v hlavě, jež mě budí,
tichý šepot, který studí,
ledový chlad, který mrazí,
slova, která na zem sráží.

Ležím nehnutě schoulená,
přesto třesou se mi kolena,
když pomyslím na to,
na co radši nemyslím.

Pocity zmatku, strachu, nejistoty,
zděšení, smutku, bezmocnosti.
Zaplavují moji duši,
srdce přestává mi bušit.

Myšlenky plynou, odplouvají
a vracejí se,
chvíli jsou pryč a pak zase
na témže místě.

Kdo mě spasí,
kdo mě vysvobodí,
kdo poradí,
kam mám hlavu složit.

Co se srdcem, jež krvácí,
co s tělem, jež se potácí,
co s láskou jež se vytrácí,
jež prochází stagnací...