Tajemství Eavinu - 11. + 12. kapitola

11. kapitola

Opírala jsem se o zeď a sledovala Danielle, jak tančí s Robertem. Moc jim to spolu slušelo, oba hnědovlasí a rozesmátí...

Kitty jsem neviděla, ale asi před hodinou jsem ji zahlédla, jak se baví s Mathiasem. Oba se smáli a vypadali vesele a uvolněně.

Stefan stál vedle mne, držel mne za ruku a pohrával si s mými prsty.

„Tak jak ti jde ježdění?“ zeptal se náhle.

Usmála jsem se.

„Jde to. Baví mne,“ otočila jsem se zpět k němu.

„To je dobře,“ kývl. „Vyjedeme si někdy? Třeba zítra po obědě?“

Přikývla jsem, i když mi lehce ztuhl úsměv při slově oběd.

Stále ještě jsem si na tuto stravu nezvykla a pokud na mne Stefan nedával pozor, jídlo jsem většinou vynechala. To ale hned poznal, tudíž se mockrát nestalo, že by nejedl se mnou.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a pohladil mne po tváři.

„Nad obědem,“ zašeptala jsem pravdivě.

Stefanův úsměv jaksi zprkeněl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nic,“ odmítl rychle a znovu působil uvolněně. V očích měl ale jakýsi pocit, možná nejistotu nebo strach?

Stiskla jsem mu ruku, postavila se na špičky a dala mu pusu na tvář.



Bianca seděla u stolku v malé kavárničce ve městě a pomalu upíjela černou kávu. Proti ní seděl vysoký muž s tmavými vlasy a fialovýma očima. Jeho oblečení bylo strohé v tmavých barvách.

„Tak jak to jde, Bianco?“

„Velmi dobře, děvčeti se daří dobře. Brzy bude silná, rychlá a vycvičená jako ostatní upíři. Dost možná si povede ještě lépe než oni.“

„Brzy? Jak brzy?“

„Tak za měsíc, dva.“

„Výborně. Jsem ti vděčný,“ pokývl hlavou, zvedl se, hodil na stůl pár bankovek a odešel.







12. kapitola

„Je to namyšlená slepice!“ soptila Miranda a přecházela po pokoji sem a tam. „Tys s ní tancoval!“ otočila se vyčítavě na Jonathana.

Ten se zašklebil a pohodlněji se usadil na židli, ruce si dal za hlavu a zadíval se do stropu.

„Promiň sestřičko, ael já se nikdy neřídil, neřídím a v budoucnu ani nebudu řídit tím, koho máš nebo nemáš ráda. Navíc si myslím, že je Angelica milá holka.“

Miranda vztekle dupla nohou.

„Stejan je můj a ne její!“

„Stefan nepatří nikomu. Stejně jako ostatní z této školy. Měla by sis to konečně uvědomit Mirando!“

Dívka uraženě pohodila hlavou a našpulila rty.

„Jdeme Jenny,“ houkla na svou blonďatou přítelkyni a obě opustili Jonathanův pokoj.

Ten hodil jen znechucený pohled ke dveřím, chvíli počkal a potom zamířil k oknu.



„Ahoj Angel.“

Otočila jsem se a věnovala Jonathanovi úsměv.

„Ahoj.“

„Můžu?“ ukázal na lavičku vedle mne.

"Jasně," kývla jsem a posunula se, abych mu udělala místo.

"Jedlas?"

Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se na noční oblohu posetou hvězdami. Měsíc zmizel za mrakem, ale hvězd byla obloha plná.

"Támhle je Velký vůz," ukázala jsem.

Jonathan se tím směrem zadíval.

"Nikdy jsem se v nich nevyznal," usmál se a naklonil ke mně.

"Vždycky jsem se na ně dívala, když jsem nemohla spát. Měla jsem pokoj hodně vysoko. Někdy mi přišlo, že stačí natáhnout ruku a dotknu se jich," zasnila jsem se.

Jonathan se na mě dlouze zadíval.

Cítila jsem, že se mi rozechvěly ruce a rychle jsem se zadívala stranou.

"Ty sochy tady v zahradách jsou podobizny několika slavných upírů z dějin," prohodil potom jakoby nic.

"Nelíbí se mi. Ani jedna. Jsou... hrozně strašidelné."

"To jsou. Víš... většina upíru je pro lidi strašidelná. Některým nevadí lidi zabíjet, ale někteří se živí jen krví zvířat nebo tou darovanou."

"Pořád je to krev."

"Hele, jednou jsi upír, tak musíš pít krev a nic s tím neuděláš. A můžeš mi věřit, že to není taková hrůza, jako si myslíš. Být upírem má i spoustu výhod."

"Hm..."

"Jdi se najíst a uvidíš, že ti bude o dost líp," poradil mi a zamířil zpátky ke škole.

Pomalu jsem se zvedla a šla si sehnat jídlo.



Jonathan měl pravdu.

S každou kapkou krve se moje nálada zlepšovala a chmury se ro tuto chvíli odsunuly do zadní části mojí mysli.

Bohužel jsem se musela učit a tak jsem zamířila k pokoji.

Stefan dneska musel zařídit něco ve městě a Danielle byla někde s Robertem, Kitty se ztratila kdo ví kam.

"Angelico!"

Otočilaj sme se a pozdravila profesorku Woodisovou, která ke mě svižným krokem mířila.

Světlé vlasy měla nedbale spletené do copu a přehozené přes rameno a na sobě lehvově zelené triko s dlouhým rukávem a černou sukni nad kolena.

"Tak jak se ti v Eavinu líbí?" zeptala se, když ke mně došla.

"Jde to," pokrčila jsem rameny.

"Co učení, stíháš? Kdybys potřebovala pomoct, řekni," usmívala se přátelsky.

"Zatím stíhám, děkuju. Ale... vlastně byste mi mohla pomoct s dějinami, kdybyste měla čas," vzpomněla jsme si.

"Samozřejmě. Co třeba hned dnes večer? V sedm?"

"Dobře," souhlasila jsem. "Děkuju."



Za pět minut sedm jsem už stála před jejím kabinetem. V rucce jsme držela tlustou učebnici upířích dějin a sešit na poznámky. Dveře se otevřely a profesorka, tentokrát v černých pletených šatech, vyšla ven.

"Angelico, ty už jsi tu? Jdi zatím dovnitř, já za chvilku přijdu."

Kývla jsem a vešla do jejícho kabinetu.

Byla to malá místnost s tamvě červenými stěnami na nichž visely obrazy krajiny a zvířat.

Pod oknem stál mohutný tmavě hnědý stůl a před ním rudě potažené křeslo.

Posadila jsem se do něj a rozhlížela se kolem.

"Tak jsem tady. Najdi si stranu 50, začneme upířími válkami," vešla do kabinetu, zavřela dveře asedla si ke stolu proti mě.

"To byly ty války mezi uchazeči o trůn?" zeptala jsem se.

"Ano," souhlasila s pochvalným úsměvem.



Za dvě hodiny jsem odcházela se sešitem i hlavou plnou důležitých i zajímavých informací o soupeření mezi dvěma upíry po vymření vládnoucícho upírského rodu po meči.

Princezna, o jejíž ruku se dohadovali, je prý ta žena na obraze jež mě upoutal hned první den v Eavinu a u něhož mne oslovil Stefan.

Profesorce se povedlo ve mě probudit živý zájem o dějiny a obdiv k princezně, jež celou válku nakonec skončila tak, že se rozhodla vládnout sama, což v té době bylo nemyslitelné.



"Ahoj, tak co doučování?" zeptala se Danielle, sotva jsem otevřela dveře pokoje.

"Dobrý," usmála jsem se a padla na postel.

"Hele, kdo vlastně byli tvoji rodiče?" zeptala se náhla.

Strnula jsem.

Nemůže to vědět

"no, kdo by měli být?"

Danielle se mi dlouze zadívala do očí.

"Profesoři to ví, kdo jsi a..."

A její miláček je profesor.

"Proč se tedy ptáš?"

Pokrčila rameny.

"Nám záleží na tom, jaká jsi ty a ne na tom, kdo byl tvůj otec."

Usmála jsem se.

"Stefan to ví?"

"Nikomu jsem to neřekla," zavrtěla Danielle hlavou.

Vděčně jsem ji objala.



Robert seděl v ředitelně vedle Stefana a nesouhlasně se mračil.

"Není připravená na tolik novinek!" namítl Stefan a ředitelka s ním zřejmě souhlasila.

"Nebude nikdy! Musí se dozvědět kdo je a co může udělat!" odsekl Robert.

Oba muži se vyčkávavě zahleděli na ředitelku v očekávání jejího rozhodnutí. Ta stočila zrak k Biance, ta jen pokrčila rameny.

"Ještě vyčkáme. Alespoň ještě jeden měsíc."

Robert sebou nesouhlasně trhl, ale slova deroucí se mu na jazyk, raději spolkl.