Mafiánova dcerka

V baru u Zrzavého Pelikána bylo narváno. Ostatně jako každý pátek večer. Alan Petterson seděl u malého dřevěného stolku, popíjel whisky s ledem, podpíral si svou neoholenou bradu a znuděně se koukal před sebe. Lilly Franklinová, jednadvacetiletá dcera L. P. Frankina, největšího překupníka drog na západním pobřeží, stála v hloučku několika svých přátel a evidentně se dobře bavila.
Petterson se podíval na hodinky. Ukazovaly půl dvanácté. Dopil sklenici, zvedl se ze židle a zamířil ke skupince. Jemně chytil Lilly za ruku. Ta se na něj tázavě zadívala. Vypadala kouzelně.
„Slečno Lilly, nerad vás ruším v probíhajícím rozhovoru a zábavě, ale bude půlnoc. Slíbil jsem vašemu otci, že do jedenácté večerní budete doma.“
Lilly se pousmála. „Vydrž ještě pár minut, Alane, jen si tu chci poslechnout pár historek. Barmane! Haló, barmane, ještě jednu whisky tady pro pána, prosím!“ zamávala směrem k výčepu a barman souhlasně přikývnul.
Petterson sebral z baru sklenku a odkráčel si sednout zpět ke stolu. Šla na něj únava. Bolelo ho tělo. Těšil se na svou postel a na to, jak si vyzuje ty příšerné boty. Puchýře na palcích jej pálily a nekvalitní vložky uvnitř obuvi trhaly jeho ponožky na malé cáry. Usrkl si nové whisky. Chutnala dobře. Smíchal ji v ústech se slinami a následně polknul. Opět se podíval na hodinky. Díval se na ně co chvíli. Cítil průser. Pan Franklin jistě nebude rád, že doveze jeho dceru s více než hodinovým zpožděním. Ne že nebude rád, pan Franklin bude přímo pekelně zuřit! Sakra, Alane, proč ty jsi takový dobrák... Být na tvém místě někdo jiný, Lilly by už dávno musela spát ve své posteli.
Z přemýšlení jej vytrhla právě Lilly. Až sebou Alan škubnul, jak se lekl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„To víte, že jsem, slečno,“ odpověděl a kopl do sebe zbytek sklenky.
„Tak půjdeme, jsem unavená. A opilá.“
Alan vstal od stolu, sebral kabát, který měl přehozený přes židli, a vydal se spolu s šéfovou dcerou ke vchodu. Mávnul na rozloučenou na barmana. Znali se z dřívějška.

Auto stálo zaparkované nedaleko baru na malém parkovišti. Oba do něj beze slov nasedli. Petterson nastartoval, zařadil zpátečku, poté jedničku a vyjel z parkoviště směrem k Franklinově rezidenci.
„Ne, počkej. Ke mně domů nejezdi,“ ozvala se najednou Lilly.
„A kam tedy?“ zeptal se nechápavě Alan.
„K tobě.“
„Ke mně? Ale slečno, to nejde. To by byl průser, velký průser! Už takhle mě váš otec seřve jako malého kluka!“
„Alane. Pokud mne táta uvidí takto, pokud mne uvidí opilou a zkouřenou, tak budu mít peklo. Chci u tebe vystřízlivět, vyspat se do růžova, abych před tátou vypadala jako krásná a hodná dceruška.“
„Slečno, tohle je blbost. Lepší bude, když vás uvidí takto a teď, než když vás neuvidí vůbec. Určitě na nás čeká, nespí a přemýšlí, co se stalo. Odvezu vás k vám domů, nezlobte se.“
Nastalo ticho. Petterson projel světelnou křižovatku a pak zabočil doprava, aby se dostal na Hlavní třídu. Jel pomalu, rád si vždycky vychutnával všechna ta pestrobarevná neonová světla, která problikávala na domech lemujících silnici. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s cigaretami a jednu z nich si vložil do úst. Lilly zareagovala a vytáhla z kabelky sirky. Petterson poděkoval, přidržel volant svými stehny, škrtl zápalkou a zapálil si. Stáhl okýnko a vyhodil zápalku ven. Dlouze si potáhl a vyfoukl stejným směrem.
„Alane?“ ozvala se opět Lilly.
„Ano, slečno?“
„Uvědomila jsem si jednu věc. Že tě táta povolal, abys mne hlídal. Takže když mne hlídáš, musíš se přizpůsobit tomu, co dělám já, chodit se mnou tam, kam chci já a podobně, je to tak?“
„Je to tak, slečno Lilly, dal jsem vašemu otci slovo, že se od vás nehnu.“
„Výborně. Tak v tom případě to otoč. Chci jet k tobě domů.“
„Ale to nejde, už jsem vám to vysvětlil!“
„A jde! A jde! A jde!“ začala hystericky křičet. „Teď jsem JÁ tvoje šéfová, takže budeš poslouchat MOJE rozkazy a prosby. Jinak řeknu tátovi, že ses ke mně choval agresivně. Víš dobře, že by mi to uvěřil. A to bys pak měl teprve průšvih. Otoč to, hned!“
Petterson byl v koncích. Nevěděl, jak se zachovat správně. Tak či tak byl opravdu v průseru. Dlouze si potáhl a levým ukazováčkem vyklepal z okna kousky popela z hořícího konce cigarety. Vyfoukl kouř a následně se párkrát zhluboka nadechl. Lilly jej hypnotizovala svým skelným pohledem. Dnes to s pitím opravdu přehnala. Alan vyhodil cigáro, zatáhl okýnko a silně praštil pěstí do volantu.
„Tak dobře. Ale kdyby mě dal váš otec zabít, doufám, že si uvědomíte, že je to vaše vina.“
„Uvědomím, to víš, že uvědomím!“ roztleskala se radostně Lilly.

Po deseti minutách dorazili k cíli v podobě dvoupatrové dlouhé ubytovny. Oba vystoupili. Opět beze slov. Petterson se vydal po venkovních schodech nahoru, Lilly jej následovala. Došel ke dveřím bytu 48 a vytáhl z kapsy klíče. Zastrčil jeden z nich do zámku, ale ten do klíčové dírky nepasoval. Správný klíč našel až na třetí pokus. Také nebyl zrovna střízlivý.
Otevřel dveře, nechal Lilly projít dovnitř a rychle za sebou zavřel. Lilly si pověsila hnědou blůzku na věšák vedle okna se zataženými závěsy. Nyní na sobě měla jen krátké bílé tričko, přes které prosvítala podprsenka černé barvy. Červená sukně jí končila nad koleny a dala tak vyniknout nádherným, štíhlým, opáleným nohám. Lilly si všimla Alanova pohledu na její lýtka a pousmála se.
„Kde máš sprchu, prosím tě? Potřebovala bych se trochu osvěžit a spláchnout ze sebe ten smrad z baru,“ zeptala se.
„Projdete tou malou chodbou a pak vejdete do dveří nalevo,“ nasměroval ji Petterson.
„Díky,“ odpověděla a vešla do chodby. Spletla se však a otevřela dveře na toaletu. Zasmála se sama sobě. Poté už vešla do těch správných.
Alan se zatím posadil na postel. Konečně si zul boty. Pravý palec s dlouhým nehtem na něj vykoukl z roztrhané ponožky. Sundal si i je, stejně tak kalhoty a košili. V trenkách a šedém tílku se vydal k lednici pro pivo. Pak si opět sedl zpět na postel. Pomalu upíjel. Pod postelí našel skleněný popelník. Položil si jej na levé stehno, zapálil si cigaretu a vyfoukl oblak kouře směrem ke stropu. Uvědomil si, že udělal velkou chybu.
Táhlo mu na čtyřicet, ale občas se stále choval nezodpovědně. Pan Franklin mu tohle neodpustí. Měl by být vůbec rád za to, že dostal ještě poslední šanci v podobě hlídání Lilly. Jo, dřív… dřív to byla jiná práce pro Franklina. Pašování heroinu po nocích, přestřelky s dealery, mafiány, policií… Kolik šmejdů jsem už sejmul? Kolik palic jsem ustřelil? Stovky? Všechno mohlo být v pořádku, kdyby se to tenkrát neposralo… kdyby tenkrát nepostřelili Franklina ve chvíli, kdy jsem si do kapes cpal špinavé prachy za fet, které jsem našel v tom mizerném kanclu, místo toho, abych se věnoval obraně a hlídání šéfa. Sakra… jak se to tenkrát podělalo. Jak já to podělal! Jak já můžu být rád, že mi dal poslední šanci, i když musím dělat jen podělanou chůvu jeho dcerce..., pomyslel si Alan, když si přihnul piva a tiše si říhnul.

Z dalšího přemýšlení jej opět vyrušila Lilly. Vyšla ze sprchy a zamířila k Alanovi. Měla na sobě jen černé krajkové kalhotky a opět to bílé tričko, tentokrát už bez podprsenky. Bradavky se jí rýsovaly přes tenkou látku. Petterson se na ni dlouze zadíval a okamžitě se vzrušil. Stoupající penis se snažil zakrýt popelníkem s položenou doutnající cigaretou.
„Máš ještě jedno?“ zeptala se Lilly a kývla směrem k Alanovu lahváči.
„Je v lednici, poslužte si.“
Lilly se otočila a zamířila k lednici. Petterson se zastavil pohledem na jejím kroutícím se zadku. Pane Bože, ty opravdu existuješ. Jinak by nemohlo vzniknout něco tak překrásného, něco tak nádherného, vzrušujícího a dokonalého, jako je Lilly. Jako je její maličký zadek, jako jsou její pevná prsa a dlouhé hnědé vlasy. Pane Bože, kdybys neexistoval, ležel bych teď s prostřelenou hlavou mezi popelnicemi, ležel bych teď tady, ve své posteli, nebo bych ležel kdekoliv jinde, ať už živý nebo mrtvý, ale nikdy bych neměl takový výhled, jako mám teď…
Alan se znovu napil. Piva už v lahváči moc nezůstalo, ale vzhledem ke ztopořenému penisu se neodvážil vstát. Najednou však toho, že Lilly nakonec přivezl k sobě, vůbec nelitoval.
Ta si sedla na postel vedle něj a v každé ruce měla pivo. Jedno podala Alanovi. Pousmál se, poděkoval a oba lahváče okamžitě otevřel. Faux pas se stojícím penisem tak bylo oddáleno, v lepším případě nadobro zažehnáno.
„Na zdraví,“ zašeptala a ťukla svým lahváčem o Pettersonův.
„Ať slouží,“ odpověděl, dopil zbývající pivo ve starém, položil ho na podlahu a ihned se napil i z nově otevřeného.
Oba mlčeli. Alan nevěděl, co by řekl. Jen zíral před sebe na bílou stěnu, která byla lehce osvícena malou lampičkou na stole vedle postele. Lilly přejížděla pravým ukazováčkem po hrdle lahváče. Občas se trochu napila. Pettersonovi tlouklo srdce nervozitou. Stokrát, tisíckrát byl v horší situaci - pod těžkou palbou, proti pěti šmejdům s nabroušenými kudlami, v automobilové honičce s policajty za prdelí…, ale nikdy mu netlouklo srdce tak rychle a hlasitě jako teď. Dopil i další pivo a prázdnou sklenici položil vedle té první. Vzal do ruky na stehně položený popelník a vstal. Jeho penis už naštěstí klesl. Lilly zvedla hlavu a podívala se na Pettersona.
„Ustelu si támhle na pohovce. Vy zůstaňte tady na posteli, slečno,“ vypadlo z něj.
„Nechci. Chci, abys ležel vedle mne. Přeji si to.“
„Ale slečno, já… já…“
„…pšššššt,“ umlčela jej Lilly, když vstala, a přiložila mu svůj maličký ukazováček na rty. Položila prázdný lahváč na stolek a lehla si do postele. Zalezla pod peřinu, hlavu položila na vysoký polštář a dívala se na Alana. „Budeš spát u mne. Ať můžeš mít jistotu, že se mi nic nestane. A já budu mít pocit, že jsem v bezpečí. Oba budeme mít to, co chceme a co si přejeme.“
Alan přikývnul. Přilehl si vedle Lilly, ale peřinou se nepřikryl. Bouchačku položil vedle lampičky, kterou poté zhasl. Nastala tma, jen proužek měsíčních paprsků prosvítal přes zatažené závěsy. S tmou nastalo i hrobové ticho. Lilly poslouchala Alanovo dýchání, Alan poslouchal dýchání slečny Lilly. Oba zavřeli oči. Petterson se snažil usnout a doufal, že tak vyžene z hlavy nepříjemné myšlenky.

Vtom ucítil Lillyinu ruku na svém hrudníku. Otevřel oči, ale jinak zůstal i nadále nehybně ležet. Nechal se její rukou lehce hladit. Na své neoholené tváři, po které sjížděla přes hrudník níž, přes břicho až dolů, k jeho penisu.
„Slečno Lilly, to byste neměla,“ zašeptal.
„Říkej mi Lilly. Jen Lilly, žádná slečno.“
„Ale slečno Lilly…“
„Jen Lilly…“
Přisunula se k němu a políbila jej na rty. Polibek jí neopětoval. Byl jako v transu. Jeho penis se opět ztopořil. Teď ho začala přes trenýrky hladit její ruka. Hlasitě polknul. To polknutí musela slyšet i ona. I sousedé. To polknutí musel slyšet i samotný L. P. Franklin ve své dvanáct mil vzdálené rezidenci.
Lilly sundala Alanovi tílko a poté sjížděla polibky po cestě, kterou si před pár vteřinami vydláždila pohybem svých prstů. Sjela až dolů k penisu. Následně sundala Alanovi i trenýrky. Nebránil se. Nebyl schopný sebemenšího pohybu, nebyl schopný jediného slova, jediného zamrknutí.
Pak vzala jeho penis opět do ruky, následně jej uchopila za kořen a obemkla svými ústy s tenkými rudými rty. Petterson vzrušeně zasténal. Neměl ženskou už tolik, tolik měsíců… Naposledy tehdy, když píchal za pět babek jednu kurvu v temné uličce. Jak už je to dávno...
Lilly se přisála na Pettersonův žalud jako klíště a pravou rukou s malými prstíky začala penis pomalu honit. Bože… Bože, ty opravdu existuješ. Proč já tomu nikdy nevěřil, pomyslel si opět Alan.
Položil svou ruku na Lillyino temeno a hladil ji po vlasech. Jen lehce, aby tím dal najevo, že je vše v pořádku. Alan dosáhl svého. Zkurvený svět okolo něj mu líbal prdel, zatímco na opačné straně těla mu nádherná ženská kouřila jeho péro. Kam se hrabou všechny peníze, drogy, prostřelené hlavy, kam se hrabe ten příjemný pocit, kdy si stačíte sednout na hajzl vteřinu předtím, než si naserete do kalhot… nic se tomuhle nevyrovná. Petterson zavřel oči a občas Lilly silněji zatahal za vlasy. Klidně by se na všechno vykašlal a nechal se do konce života jen takhle kouřit.
Vtom se ozvaly kroky, značící, že někdo stoupá po schodech nahoru. Petterson jim však nevěnoval pozornost. Zpozorněl až tehdy, když se ke krokům přidaly i hlasy. Povědomé hlasy. Hlasy, které se ozývaly zpoza dveří Alanova bytu. Srdce, které mu už tak bušilo ostošest, najednou přidalo na tlukotu ještě víc. Lilly však i nadále kouřila jeho penis a její vlasy padaly jako vodopády na Pettersonovo břicho a stehna.
Petterson je pustil ze sevření, ještě jednou dlouze pohladil a poté nahmatal bouchačku položenou na stolku. Vzal ji pevně do ruky a ukazováček měl připravený na spoušti. Lilly kouřila i nyní.

Najednou se rozletěly dveře, které kdosi rozkopl. Lilly se lekla a málem Alanovi ukousla stojící péro. Následně spadla z postele.
„Kurva!“ zařval Petterson a namířil bouchačku směrem ke dveřím. Lilly se zatím sbírala zpět na postel.
„To bych ti neradil, Alane,“ ozval se ode dveří čísi hlas. Následně dotyčný rozsvítil vypínačem u okna světlo. Žárovky ozářily celý byt a Pettersonovi jejich záblesk málem probodl šedé oči. Přikryl si čelo dlaní a dlouze zaostřoval. Nemusel. Už podle hlasu věděl, kdo právě vešel do místnosti.
„Pa-pa-pane Frankline, co-co-co… co tu děláte?“ mumlal a tušil, že mu opět zbyl jen ten zkurvený svět líbající jeho chlupatou prdel.
„Co tu dělám JÁ?“ dostalo se mu odpovědi v podobě otázky. „Nechceš mi snad říct, milý Alane, co tu děláš TY? Co tu dělá moje dcera, která měla být do jedenácté doma? Nechceš mi tohle všechno nějak rozumně vysvětlit?“
Petterson věděl, že je zle. Franklinův typický výraz pokerového hráče nikdy neznačil nic dobrého. Nikdy nekřičel, nikdy se nevztekal. Všechno řešil chladně, jakoby bez emocí. I když uvnitř něj to vždycky vřelo jako sopka před výbuchem.
„Pane Frankline, je to všechno jinak, než to vypadá. Všechno je to obrovský omyl. Nehoda!“
„Tak nehoda, povídáš, hmmm,“ odpověděl opět s klidným hlasem Franklin a zapálil si tlustý doutník. Nabafal kouř a vyfoukl jej směrem k Pettersonovi. Toho okamžitě praštila do nosu vůně vanilky. „Miku, vezmi, prosím, mou dcerušku a doprovoď ji do mého auta. Tam ji zamkni a vrať se zpátky. Já si tady zatím pohovořím s panem Pettersonem o nějakých důležitých věcech.“
„Jasně, šéfe,“ odpověděl Mike, počkal, až se Lilly oblékne, chytil ji za levý loket a vyvedl ze dveří bytu.
„Nesahej na mne, ty odporné prase!“ ozvalo se zvenku, když scházeli po schodech.
„Mám to jít ohlídat, šéfe?“ zeptal se Carl, druhý z chlápků, kteří přišli doprovodit Franklina do Pettersonova bytu.
„Není potřeba, Carle, Mike to zvládne sám.“
Franklin se opět podíval na Alana. Ten seděl na kraji postele a nasazoval si své špinavé trenýrky. Poté hmátl po tílku. Oči z rozsvíceného světla ho stále pálily.
„To tílko si ani nenasazuj, je to zbytečné,“ ozval se Franklin. Petterson se na něj překvapeně podíval. A je to tady, je tady přesně to, co předpokládal, co předvídal, čeho se obával. Teď dostane jednu dobře mířenou kulku doprostřed čela. Alespoň chcípne spokojený. Alespoň chcípne ve svém bytě. Alespoň chcípne jako někdo. Alespoň konečně chcípne…
„Připadá ti snad, Alane, že jsem se o tebe špatně staral? Že jsi měl všeho málo? Že bych ti nějak ubližoval? Myslím, že jsem pro tebe udělal vše, co jsem mohl, nemyslíš? Že jsem tě neodkopnul ani tehdy, když mě kvůli tobě málem dostali. A ty se mi odvděčíš tímto? Že mi pícháš mou jedinou a milovanou dceru? Že využiješ toho, že je opilá, a zatáhneš ji k sobě do bytu? K sobě do postele? Tak řekni něco a nečum furt tak blbě!“
„Nevím, co bych řekl, šéfe. Nebudu se obhajovat. Prostě jsem to posral, zklamal jsem vás a sebe. Pokud mne chcete odprásknout, tak to udělejte. Tady a teď. Já zjistil, že Pán Bůh existuje, a když budu mít štěstí, nepropadnu po smrti peklu.“
Franklin se nahlas rozesmál. Carl ho okamžitě napodobil.
„Ne, ne, ne, milej zlatej, odprásknout tě, to by bylo moc jednoduché. Samozřejmě že dnes umřeš. Ale jak, na tom už se domluvím tady s chlapci. Carle, vyveď ho a nalož k vám do auta. Pak tam s ním počkej. Já zbývající věci vyřeším s Mikem.“
„Jasně, šéfe,“ odpověděl Carl. „Tak pojď, Alane, padej ke schodům.“

Petterson vstal. Byl bosky, bez ponožek, bot, bez tílka, bouchačky, byl bez jakékoliv naděje a myšlenky v možný dobrý konec. Byl prostě v prdeli.
„Jo a Alane?“ ozvalo se za jeho zády z Franklinových úst. Petterson se otočil. „Měl jsem tě fakt rád. Škoda, žes to takhle podělal…“
O pár minut později už seděl Alan na zadním sedadle auta. Vedle něj seděl Carl. Byl to vysoký a silný chlap, věkem okolo sedmadvaceti, ještě mladý zobák. Pro Franklina dělal teprve druhým rokem. S Pettersonem se však za tu dobu hodně spřátelil. Po chvíli přišel i Mike. Ještě cosi naložil do kufru a pak nastoupil do auta. Usedl za volant, nastartoval. Vyrazili hned, jakmile kolem nich projela Franklinova stříbrná limuzína. Alan se za ní podíval a na zadním sedadle zahlédl brečící Lilly. Snad ti to za tu kuřbu stálo, moje milá.
Mike jel pomalu. Odbočil na Sun Street a až zde sešlápnul plyn blíž k podlaze. Všichni tři mlčeli. Motor zaburácel při každém přeřazení na vyšší rychlostní stupeň. Alan poznal, že se blíží za severní hranici města, k velkému jezeru obklopenému polem a lesy.
„Dám si cigáro,“ pronesl hned poté, co Mike zařadil pětku a auto opět zrychlilo. Carl vytáhl jedno z kapsy, následně mu i zapálil. „Díky. Tak… když jsme tu teď sami, řeknete mi, co se bude dít?“ Mike ani Carl mu neodpověděli. „Řeknete mi aspoň, jak jste věděli, kde s Lilly jsme?“
„Dyžs nedorazil vo jedenáctý, šéfík nás pověřil, abysme vás jeli hledat. A protože chodí Lilly furt jen do toho pajzlu, do toho Zrzavýho Pelikána, nebylo těžký vás tam najít. Seděli sme v autě a z něho pak zavolali do rezidence, že sme vás našli a co dělat dál. Pan Franklin řek, ať čekáme. A dyžs pak vodvez šéfovu mladou k sobě domů, sledovali sme vás. Ty hlupáku. Vo chvíli pozdějc za náma dorazil ve svým fáru i samotnej šéf. A dál už to znáš," odpověděl Mike. Alan se zadíval na malý telefon, chytře zabudovaný do palubní desky nad řadicí pákou. Proklatý vynález…!

Ještě necelých dvacet minut mířili na sever. Následně Mike sjel z asfaltové cesty a najel na polní, která vedla podél hustého lesa. Zde zastavil.
„Vylez,“ poručil, aniž by se otočil směrem k Alanovi, a vystoupil z auta. Carl i Alan udělali totéž.
„Tak už se to dozvím?“ zeptal se Petterson a poskakoval na místě. V pěti stupních Celsia nad nulou se mu tvořila husí kůže po celém těle. Jeho penis, který ještě před pár desítkami minut stál jako sloup, se smrštil na minimální velikost.
Mike otevřel dveře kufru, vyndal z něj lopatu a krumpáč a hodil oba pracovní nástroje Alanovi k nohám. „Kopej.“
Alan se zmateně podíval na ležící lopatu a krumpáč, na Carla i Mika. „Cccccože?“
„Šéf chce, aby sis vykopal hrob. vodprásknout tě by bylo moc snadný. Vykopeš si hrob a tadyhle Carl tě pak zase zaháže. Živýho,“ podotknul.
„Cože?“ vyjekli Alan i Carl současně.
„Hele, nemám čas na žádný píčoviny. Šéf řek jasně. Ať si vykopeš vlastní hrob a pak ať si pomalu vychutnáváš, jak na tebe padá studená hlína. Tak ňák se prej cejtil, dyžs ho tehdy, Alane, nechal málem chcípnout. Tak ať si teď zkusíš taky, jaký to je.“
„Takže na mě napřed nahážete hlínu a pak mě zase vykopete?“
„No jasně, kurva, celej žhavej! Ty na rozdíl vod pana Franklina chcípneš dovopravdy. Ňáká kulka do čela, to by bylo moc jednoduchý.“
„Hele, Miku,“ ozval se Carl, „a nebylo by lepší ho rovnou odprásknout? A pak třeba hodit do vody, nebo do nějaké jámy? Šéf přece nic nepozná a ulehčí to práci a čas nám všem.“
„Kuuurva, Carle, tys byl dycky blbej. Jasně že to nebude lepší. Šéf to tak chce, tak to tak bude. Nebo chceš dopadnout jako tady Petterson? Já sem profík, ne jak vy dva sráči, chápeš?“ Poté se otočil opět k Alanovi. „Vem do pracek ten krumpáč a pohni, nemáme tu na to celou noc.“
Alan vzal do rukou krumpáč a začal jím neochotně okopávat ztvrdlou hlínu. Šlo to těžce. Okamžitě se mu na prstech vytvořily puchýře. Nikdy nebyl fanouškem manuální práce a vždy se jí dokázal úspěšně vyhnout. Odprásknout pár hajzlů bylo o dost lehčí a lépe platově ohodnocené.
„Nejde to,“ zaskuhral Alan. Carl i Mike jej pozorovali. Carlovi mu bylo Alana líto. Měl ho rád jako staršího bratra.
„Hovno nejde. Tady Carl ti pomůže. Vem si lopatu a makej,“ odpověděl Mike a poškrábal se nabitou bouchačkou za krkem.
„Já? A proč já? Já šéfovu dceru nepíchal!“
„Hele, Carle, šéf řek Majku, máš dneska hlavní slovo, cokoliv řekneš, je svatý. A já řek Carle, vem si lopatu a makej…“
Carl pokrčil rameny, sehnul se pro lopatu a pokusil se s ní zajet do půdy.
„Sakra… Alan má pravdu. Ta zem je jak beton, je to na hovno. Co kdybychom ho prostě nechali jít? Je to dobrý chlap, mám ho rád, tohle si nezaslouží!“
„Tys byl fakt dycky pěkně blbej, dyť to říkám! Nechat ho jít, ty vole, dyby tě slyšel šéf, ten by se snad podělal! Máš štěstí, že vo tomhle budu držet hubu, protože dybych mu tohle řek… No ty vole… prej pustit! A ještě mu dáme auto a já mu pučim svý bombarďáky a můžem se pak za zpěvu držet kolem ramen, jít domů pěšky a tam si vyplnit modrý vokýnko za vykonanej dobrej skutek, ne?“
Carl se díval nepřítomně za Mika. Pak odhodil lopatu zpět na zem, zatímco jej Alan pozoroval. Stál opřený o krumpáč a foukal si na své vzniklé puchýře.
„Ne, počky, sem to tam nemyslel. Vem lopatu a krumpáč, voba nasedněte zpátky do auta a jedem. Tady to stojí za hovno,“ omluvil se Mike, zapálil si cigáro a nasedl zpět na sedadlo řidiče.
Carl i Alan na sebe překvapeně pohlédli. Poté udělali to, co jim Mike nařídil. Ten nastartoval, vyjel z polní cesty zpět na asfaltku a následně pokračoval severně ještě dalších deset mil. Po levé straně se v lesknoucím se jezeru odrážel velký bílý měsíc. Na obloze svítily hvězdy. Alan si tento pohled vychutnával. Nejen kvůli tomu, že v neony posetém městě hvězdy nešlo zahlédnout, ale i proto, že dnešní noc bude jeho poslední. Vzpomenul si na Lilly. Snad je v pořádku…

Mike opět sjel z cesty a zastavil u malého lesíku. Vystoupil, přiklekl, zabořil pravou ruku do půdy a pousmál se. Následně prsty naznačil, aby Carl i Alan vystoupili z vozu. Utřel si špinavou dlaň do bílého kapesníku, opět otevřel kufr a poté opět hodil na zem krumpáč a lopatu.
„Tu to pude. Zem je krásně vlhká a změklá, kvalitní černozem.“
Alan vzal opět krumpáč a zabořil jej do půdy. Ocelový hrot do ní zajel jako nůž do másla. Začal kopat. Měl chuť se rozesmát. Tak komická se mu celá tato situace zdála. Carl vzal lopatu a začal odhazovat rozkopanou zeminu bokem.
„Haž to na jednu hromadu, ať ho pak zas můžeš lehce zaházet,“ radil Mike a opíral se zadkem o přední kapotu auta.
Alan kopal asi hodinu. Pot se z něj řinul, puchýře na rukou praskaly a krvácely.
„Už nemůžu,“ funěl.
„Drž hubu a makej. Aspoň ještě zhubneš, ty prase,“ odpověděl Mike. „A pohni kostrou, špeku, než se začne rozednívat. Nerad bych, aby nás tu ňákej šulín vyhmát, až tě tady Carl bude pohřbívat zaživa."
Po několika dalších hodinách už byla díra hluboká do půlky Pettersonových stehen. Byl se silami u konce. Neměl je už na první zastávce. Neměl prostě nic, čím by se mohl pokusit Mika a Carla nějak sejmout. Nic kromě krumpáče, který mu nyní vysílením vypadl z rukou. Všechnu sílu, odhodlání, agresivitu a vůli mu vycucala Lilly ze stojícího péra.
„Fajn,“ řekl spokojeně Mike. „Teď si lehni. Abys věděl, jakej sem dobrák, trencle si můžeš nechat. Carle, zahaž ho.“
Carl, který se opíral o lopatu a funěl stejně jako Alan, se podíval na Mika. „Vážně musím?“
„No do prdele, musíš! Snad nechceš, aby se tady Petterson zahrabával sám! Nebo abych to snad dělal já! A ty už si, sakra, konečně lehni, ať to máme z krku!“
Alan si lehl. Už to zabalil. Už dál nemohl. Hlína jej studila do zad, do zadku i do nohou. Ale nevadilo mu to. Ležel, zhluboka oddechoval a díval se na hvězdy. Usmíval se.
„Nemůžu, sakra, je to můj kámoš! Nemůžu ho tu zahrabávat a dívat se mu přitom do tváře!“ ozývalo se odkudsi z velké dálky. Tedy, tak to alespoň Alan v tu chvíli vnímal.
„Tak mu řekni, ať se votočí ksichtem dolů, sakra!“
„Nemůžu!“
„Uka, kurva, dej sem tu lopatu.“ Mike vytrhl Carlovi pracovní nástroj z rukou, nabral velkou hromadu černozemě a vhodil ji Alanovi přímo na obličej. „Tak, sakra, teď mu nejde vidět do ksichtu, tak makej!“
Alanovi rychle docházel dech, což jej donutilo se v díře posadit. Následně začal vyplivovat hlínu z pusy a rukama si mnout oči. Poté se podíval na Carla i Mika.
„No do hajzlu!“ začal řvát Mike, „tu se z toho vážně začíná stávat podělaná fraška! Asi tě nakonec fakt budu muset vodprásknout“ vytrhl Carlovi opět lopatu z rukou a začal házet hlínu na stále sedícího Alana. Ten se nezmohl na jediné slovo a jen tupě civěl na oba nad ním stojící chlápky.
Vtom se v autě rozezvonil telefon. Mike vrazil lopatu zpět do rukou Carlovi a odběhl jej zvednout. Jistě volal Franklin, aby se zeptal na aktuální situaci. „Jo, jo, už je v díře, s Carlem se ho snažíme zaházet hlínou,“ ozývalo se od auta.

„Je to v prdeli, co…“ zašeptal Carl Alanovi.
„Je mi to už jedno. Byl bych raději, kdybyste mě zastřelili. Ale tobě díky, Carle. Nejen za dnešek, ale za tu celou dobu, co se známe. Jsi fajn chlap, moc fajn.“
„Díky, kamaráde. To ty taky.“
Alan se pousmál. Carl mu úsměv vrátil. Dva gangsteři, šmejdi, podrazáci, feťáci, alkáči a psanci, kteří si za svitu měsíce a hvězd vzájemně vyznávají přátelství. K posrání komická situace, jak by jistě poznamenal Mike. Ten ještě stále telefonoval v autě. Zapálenou cigaretu přitom nervózně převaloval z jednoho koutku úst do druhého.
„Hele, víš co,“ zašeptal opět Carl. „Seru na to. Celá tahle situace je na hovno. Vyřídíme to rychle, ať už je klid,“ vytáhl bouchačku zastrčenou za páskem u kalhot.
„Díky moc, Carle. A střel mne do čela a víckrát, ať to nebolí, udělej mi tu službu, ano?“ poprosil smířeně Alan a poté s námahou vstal a vyškrábal se z jámy ven.
„Jasně, neboj se.“
Mike dotelefonoval. „Co má tohle znamenat? Já myslel, že už ten šmejd bude mrtvej, pohřbenej, nebo aspoň napůl zasypanej, a vy si tu kecáte ňáký hovadiny jako dvě hrdličky! Sakra, Carle, můžeš mi to ňák rozumně vysvětlit? I to, co dělá Petterson mimo vykopanou díru?“
„Rozhodl jsem se,“ odpověděl Carl, „že to ukončím rychle. Už chci jít spát a celá tahle situace je pěkně na hovno," zopakoval slova, která před chvílí řekl Alanovi.
„Tak oukej,“ ušklíbl se Mike, „vidím, že už máš nachystanou bouchačku. Tak ho sejmi, zakopej a jedem domů.“
Carl odjistil spoušť. Podíval se na Alana. Alan mu pohled opětoval. Poté přikývnul.
„Mám tě fakt rád, Carle.“
„Byl jsi dobrej, Alane.“
„Bože, nechte si ty trapný kecy, kurva…“
Ozval se výstřel. A po něm druhý. A třetí. A pak další a další, až se ozvalo prázdné cvakání spouště na důkaz vyprázdněného zásobníku. Ozvalo se žuchnutí těla přímo do vykopané díry. Jeden mrtvý a dva živí pod svitem měsíce a hvězd. Malé vlny na nedalekém jezeře šuměly a narážely do balvanů na břehu. Zvedl se lehký vítr a větve stromů z lesa o sebe tleskaly. Jeden mrtvý a dva živí. Tak, jak to mělo dopadnout a skončit. Z konce hlavně pistole se lehce kouřilo. Vzduchem zavoněl střelný prach.
„Byl jsi dobrej, Alane.“
Alan se ani nepohnul. Měl zavřené oči, hlína pomalu zasychala na jeho zpoceném těle. Puchýře stále krvácely. Svaly mírně cukaly v malých křečích. Žádný nádech, žádný výdech, žádná známka života. Nic.

„Říkám, že jsi byl dobrej, Alane,“ zopakoval svou frázi Carl.
„…ale… jak… jak to? Co? Proč?“ procitnul náhle.
„Mike mě sral už od začátku. Ten jeho přízvuk, ty jeho kecy o tom, jak je úžasný a dokonalý, o tom, jak všechnu špinavou práci musím dělat já, zatímco on si kouří a telefonuje a věčně čumí na ty své dokonale vypilované nehty… A ty, Alane… tys mě vždycky podržel. Na začátku, když do mě ostatní šili a smáli se mi, když si ze mě dělali prdel a poskoka, ty ses ke mně vždycky choval dobře. A já si přátelství vážím víc než keců o tom, jakej kdo je skvělej profík,“ napodobil na konci hlas Mika.
„Já… nevím, co říct. Ale co teď? Co teď bude? S tebou a se mnou a Mikem a Franklinem a ostatními?“
Carl skočil do díry, přiklekl k Mikovi a začal jej svlékat
„O to se nestarej. Na, tady… oblékni si Mikovy šaty. V peněžence by měl mít přes pět set babek. Tady máš navíc dvě stovky ode mne. A v autě se určitě ještě najdou nějaké drobné.“
Alan se už na nic neptal a začal se soukat do Mikových kalhot. Byly mu krátké, ale v tu chvíli mu to bylo úplně jedno. Peníze si nastrkal do kapes. Košili si neoblékl. Byla celá od krve. Přišel k autu a z palubní desky vytrhl telefon a spolu s Mikovou vyprázdněnou peněženkou jej vhodil do díry k bývalému majiteli. Carl už stál vedle ní a opíral se o lopatu.
"Ale co ty tvoje řeči o tom, že by bylo lepší a rychlejší mě odprásknout? Co... co si mám myslet o tomhle?"
"Alane, sakra, musel jsem až do poslední chvíle hrát tuhle hru! Kdyby Mike svolil k odprásknutí už před tím posraným kopáním, dopadlo by to stejně jako teď. Jen bychom byli čistější a míň bychom oba smrděli. Toho zmrda bych pak hodil támhle do jezera a byl by klid."
„Carle… já… opravdu nevím, co říct. Cokoliv řeknu, bude málo. Bude to málo, za to, co jsi pro mne teď udělal.“
„Máš prachy, máš svobodu, máš dobrého přítele a máš auto,“ kývnul Carl směrem za Alanovo rameno. „Já si tady dodělám svou práci. Šéfovi řeknu, že jsi mrtvý. A že Mike musel někam odjet. Sežere mi to, vždyť ještě před pár minutami s ním telefonoval. A ty už vypadni. Otoč auto a jeď až k východnímu pobřeží nebo dolů do Mexika. Jeď prostě, co nejdál to půjde. Někde si najdi klidné místo, změň si jméno, udělej si falešné doklady, obarvi si vlasy, cokoliv. Staň se prostě Anonymním Psancem, jasné? Jen odsud okamžitě vypadni. Já už se o sebe postarám sám.“
„Do hajzlu, tak pojeď se mnou!“
„Nemůžu, sakra! Takhle to bude míň nápadné. Mike si vzal auto a vyrazil někam do prdele a mě nechal jít pěšky, protože jsem jen obyčejný cucák a guma. Tahle historka MUSÍ vyjít!“
Alan přistoupil ke Carlovi a dlouze jej objal. Přátelství existuje i v tom nejposranějším pekle, kterému se říká svět. Poté nasedl do auta, otočil klíčkem a vyjel z polní cesty. Pomalu se rozednívalo. Slunce vycházelo ze vzdáleného horizontu s příslibem krásného dne, kterým by se pro Alana stal i za deště a bouře. Naladil si potichu radio, stáhl okýnko a zapálil si. V přihrádce našel dalších tři sta dolarů. Podíval se na kontrolku hlásící stav benzinu. Nádrž byla skoro plná. Nejlepší zpráva pro začátek nového dne. A nového života...