SEDM SBÍREK

Pak přišel jsem já o sedm sbírek
mých básní.
Já skákal přes plot
a ze všech pírek
pro ni já vybíral ta nejlehčí
a ustlal jsem jí v peřinkách.
Já věřil vždy víc vteřinkám,
než těžkým chvílím – ach ty smutku,
vždyť já ji viděl – bez zármutku,
jen jako světlý paprsek.

Tam zůstala mi – v pokladnici,
s tím krásným úsměven a jasnou lící
a k ní jsem chodil pro radu,
když zas jsem řešil záhadu
a vždy se tiše pozeptal,
kam jsem to ruce, oči dal. . .

Tam zůstala mi, věčně mladá.
Ne, já ho neznal, toho hada
a nevěděl jsem, co je hřích.
V uších mi zvonil její smích
a viděl oči jak koláče.. .

Ach jak je mi teď do pláče !