Protiproudem času

Já živa jsem - tak, až to bolí,
a dýchám, co se mění v prach.
Čím to, že v té vřavě, v poli
nevnímám svůj vlastní strach?


Čím to, že se mlhou plíží
zmar a bída za mnou pak,
kdy už jiným neublíží.
- Proč vše cítím naopak?


Kde je dne, tam má být noci,
kde noci jest, tam den má být.
Kde dřímá chladno bez emocí,
právě tam by měly žít.


Kde mrtvo je, tam živo zdá se,
kde živo jest, zní zvonů hlas,
tam ošklivost se vidí v kráse
a v ošklivosti krása zas.


Tam najdeš mě a slzy moje,
když okolo se těší dav
a v dálce mnohé ohňostroje
vybuchují na pozdrav.


Tam najdeš mě a slzy moje,
jež tiše kanou do klína
soukromého nepokoje,
který mlčky proklínám.