Let č. 2801

Ptáci mají křídla
a piloti stroje,
létají bez postroje,
jak bublina mýdla.

Vznést se až k oblakům,
párkrát si máchnout,
jak žluva pláchnout,
dotknout se serafů.

Vidím Tě skotačit
ze svého hnízda,
jsi divoká klisna,
co chce si zatančit.

Protínáš mraky
jako maso meč,
když chceš, tak si breč,
ať mohu taky.

Někoho pozvat,
umlátit pálkou,
'bych směl s tou dálkou
koketovat?

Jak jen mám eticky
z Tebe vzít odpověď?
Už čekáš na odlet,
chci s Tebou, navždycky.

Je to tou hláskou,
tou, co je slepá,
vjíždí do depa,
kde končí vráskou.

Vznášet se krajinou
bez duše druhé,
rouhání pouhé
býti tou jedinou.

Nevidět, neslyšet,
to je to prokletí
či snad opojení
ostatní obcházet.

Nač dole klečíš?
Nevíš, jak létat?
Snad za ta léta
nezapomeneš.

Jednou mi řečeno:
"Křídla mám spálená."
Co s tím kdo nadělá?
Tehdá se brečelo.

Pak tedy nechápu,
zvládneš se vznést,
ve snech se plést,
navzdor tomu drábu?

Vždyť bez těch, bez pírek
pohybů váhavých
cítí se churavý
jako dědek.

Skládanko bez dílů,
které mám na ruce,
já duše bez srdce
v srdci mám díru.

Zčernalá jak uhel
trháš se na kusy,
býti přec nemusí
zvon a kostel.

Z mraků až do pekel
skrz tolik bar
já a ten klan,
ač má málo stran,
vyčkávám na ortel.

Vím, jaké bylo
mít svoje křídla,
když krev mi pila
a venku jen lilo.

Sotva jsem vzlétl
nahoru k nebesům,
navzdory noblesům
vítr mě smetl.

Na tvrdé zemi
beze svých perutí
jen ruky mávnutí
od páru labutí
vymaluje mi.

Nekonečně snad
dolů a stále
andělské penále.
Nekonečný pád...