Poražena snad?

Rozdrcený může být
i sametový květ,
přijde temná hodinka
a zbortí se mu svět.

Nedávno se zdálo se,
jak je kolem krásně,
létaly zde včeličky,
on skládal o tom básně.

Nemohl se nabažit
tou syrovou radostí,
užíval si života
a všech jeho sladkostí.

Krásu jemu záviděly
i císařské růže,
kdo propadl jeho kouzlu,
těžko něco zmůže.

Přesto všechno, co viděl,
sebe skryl za maskou,
skromný nedal najevo,
chce se opít láskou.

Kolik neděl poté smutněl
nikdo nepočítal,
vím jen, že za tichých nocí
v trávě tiše vzlykal.

Každé ráno koulela se
po lístečcích voda,
slzy nebo opět rosa
zjevila se znova.

Smutek, hněv a beznaděj
cloumaly jak živel,
kolem květu uvadlo vše,
nezbylo nic živé.

Země kolem kvítečku
ztratila svou vílu,
žal, který on přinášel,
ťal do srdcí díru.

Bolest, jež ho drásala,
chtěl, ať už je pryč,
jen v plamenech shledával
k hádance ten klíč.

Příběh tímto nekončí,
květ psát bude dál,
já propadlý jeho kouzlu
za něj všechno dám.