JEŽÍŠ

Vždyť co jsme ? Jenom velcí sobci.
A tak se on všude dával z lásky.
A měl svá podobenství, svá kázání na kopci,
a léčil možná i ty ženské vrásky,
vždyť kterápak žena by s ním nešla ráda spát ?

Jen jedna nechtěla - Maří Magdalena.
A tak vzal na se i ten její hřích,
s kterým si zahrává snad každá žena.
S jablkem lásky. . . pak ji přešel smích.
Had sobectví ji podváděl - a podvedl ji zase.

On před ní vešel mrtev do ráje.
A teď tu visí - muž v celé své nahé kráse,
Jidášem zrazený a jí - a ona sama je. . .
A cesta tam je navždy zarubaná.
On měl vždy pravdu. Měla ji i Maří.

Muž ženě patřit by měl jenom jediné.
Musí však také do práce. Jak se mu tam daří ?
Ve válce, na poli, v lese, v jeho dědině,
a kdo ví, co kdy mu nakázal jeho Bůh ?

Ať skončím třeba za mříží !
Nikdy jsem nevěřil, že zemřel na kříži.

Kam odešli ti dva, po sejmutí z kříže ?
Kam každý s láskou jednou odchází.
Kde jenom láska jizvy s láskou líže,
a poslušná je až k slzám,
a zákon naplní, jak zákon naplnit se může,

neboť ten muž ji miluje a ona jde si pro lásku,
kam jenom žena může, pro sousto chybějící,
pro lásku muže a navždy poslušná se navrací.
Vždyť ani Bůh ten zákon neobrací,
a žádá si od nás jen vzdání.

On zná svůj Zákon.
My jen přikázání. . .