Rostoucí touha a její smrt

Vidím tě, potkávám tě ve snu,
pokaždé se těším, až se setkáme,
naše oči jako dva světy krásné, přitom neznámé...
dohromady se dají, spolu písně pějí, když se vidí...
Jsi jako krásná labuť, silný lev,
silný na duši, zbavený plev.
Ach tvůj dotek, snad ani nedotkl se mne a již ho cítím,
jako mráz, příjemný mráz jej zachytím.
Ach můj muži, muži mých představ,
kdy se zmůžeme na víc než usměvy a gesta?
Je to tak krásné o tobě snít...

Škoda že jsem nepočkala, mohla bych jednou s tebou být.
Víš samota byla ta krásná,
když předemnou jevila se cesta jasná, pouze za tebou...
Bylo to dlouho, občas mrazy zazebou,
již nemám tě před sebou.
A to že jsem nepočkala, teď těžce nesu
odbočila jsem bezmyšlenkovitě z krásných lesů,
z jedné duchaplné touhy - do jedné noci,
za tím za čím šlo mé tělo vroucí,
nebohé, opilé...
Šlo si pro chvilkový pocit, který zlomil můj cit,
ten cit, objevený za život poprvé..