Tělo mé z oceli jest

Tělo mé z oceli jest
putuji v horku a prachu rozpálených cest
Vždy když promluvím v širou dáli
jen smrt a ničení které lidé nepoznali
v určitém místě nastane
kde veškerý život býti přestane

Putuji dále cestou svou
v útrobách svých skrývám svou prázdnotu bezmeznou
Pod svými údy drtím širou zem
kam vkročím nářek a bolest slyším jen

Za zvuků vzdálených hromů vcházím do cizích měst
v erupci ohnivých květů tam válku musím vést
Za zvuků famfár vracím se do své země zpět
i tak na dotek chladný jsem jako led

Konečně! Potkal jsem stejné svého druhu
kteří však nepřátelští jsou
Spolu se točíme v nekonečném kruhu
kde svou řečí je měním v masu beztvarou

Nyní již je lovím jen
neb je lepší lovcem být
než-li býti uloven