Rozcestí

Rozcestí

Jdou po cestě dva vojáci. Slunce nad hlavou svítí. Skřivan jim zpívá písničku. Na louce voní kvítí. Ti dva císaři sloužili. Teď propuštěni byli. A tak se domů vracejí. Zbraně již odložili.
V mundůru ještě vojenském se na cestu vydali. A rádi jsou, že kosti své, na vojně nenechali. V kapse jim chrastí peníze. Za dlouhá léta služby. Teď chtějí život užívat. Splnit si svoje tužby.
Ten černý, ten si libuje. Že k matce své se vrátí. Bude z něj dobrý hospodář. Ani den, nechce ztratit.
Ten blondýn, ten je sirotkem. On otce nepoznal. Matka mu mladá zemřela a z bídy rukoval.
Vojsko mu bylo rodinou a puška jeho sestrou. Jde kupředu, však neví kam. Jen kráčí touto cestou.

„ Pojď se mnou ke mně, Jakube. Mám statek. Spoustu díla. U nás ti špatně nebude. Pomůže mi tvá síla. Budeš se u nás dobře mít. Mé slovo muže na to!
Nebo ve světě zabloudíš. Přijdeš o svoje zlato.“

„Já znám tě roky, Tomáši. Vím, tvá slova jsou čistá. Těší mne tvoje nabídka. Však chyba je tu jistá.
Nechci na poli pracovat. Den co den v potu tváře. Chci z života se radovat, než povezou mne v káře. Já cítím se být unaven tou službou dlouholetou.
Nohy mé jinam spěchají. Ač únavou se pletou.
Já ve městě chci pobývat. Na rynku byt svůj mít. Jen života si užívat a dobré víno pít. “

Jdou dál až došli k rozcestí. Pod lípou Boží muka. Sedli si na zem do trávy. Kukačka kdesi kuká.

„Tady se cesty rozchází. Tvá levá je. Má pravá. Jsi chlap a chceš jít do města. Tak. S Bohem, hlavo plavá.
Já musím za svou matičkou. Tak otec si to přál. Chci její smutek utišit. Slovo jsem otci dal.
A hospodářství pozvednout. Žel, budu na to sám.. Půjdeš li kolem, zastav se. Já rád tě přivítám.“

Polem se potah trmácí. Za pluhem Tomáš kráčí. Slunce pálí. Je poledne. A on je uondán. Zastavil potah. Usedá. Ve stínu u bodláčí. Žvýká svůj chléb a u ruky má chladné vody džbán.
Pod mezí vede cestička. Prach vítr po ní žene. Tomáš se vody napije a hledí do polí. Po chvíli šátkem zahalí, své jídlo zasloužené. Koním dá vody, obroku. A postroj povolí.
Po cestě kolem klopýtá do kopce postava. Vítr, jenž přišel v poledne, jen si sní pohrává.
Muž. Špinavý a roztrhán. Z bot vojenských je cár. Na zádech pytel splasklý jen. Hůl. Vous. Tvář samý šrám.
Zastavil dole pod strání. Snad nemůže již dál. A před větrem se uklání, jak topol
opodál.
Tomáš se v trávě posadil a hledí na muže. Tomu, co vidí před sebou, uvěřit nemůže.
„Jakube! Jsi to přece ty! Probůh! Jak vypadáš? Kdes byl? Kde máš své subrety? Proč s nimi nechlastáš? Co budou dělal ve městě bez zlata od tebe?
A hostinští! Ti musí být úplně bez sebe!“
Jakub jen stojí na cestě a mlčí. Stydí se. Dívá se vzhůru do nebe. Pak náhle svalí se. Tomáš ze stráně seskočil a vody pít mu dal. Naložil si jej na záda. Do statku odspěchal. Potom se vrátil na pole. Jakub až do tmy spal. Matka se o něj starala, jak Tomáš požádal.
Večer pak sedí u stolu a Jakub vypráví. O tom, co zažil radosti. A také bezpráví. O tom, jak zlato zmizelo, jak pára nad hrncem. Jak neměl, čím by zaplatil. Jak vyhnali jej ven..
Na poli zlaté obilí. Dva muži kosy brousí. Dvě ženy vážou povřísly do snopů žito zralé. Jakub se včera oženil. Má krásnou mladou paní. Je statný, silný opálen. Pod nosem mužné vousy.
Tomášův syn spí pod keřem. Zavěšen v bílém šátku. V ručičce svírá medaili. Císařskou. Na památku.