na návětrné straně...

občas balancuji
ve vysočinách
položených krajů
tam kde se točí hlava
z nekonečných plání
kde příkré svahy
potlačují myšlenky
na rovnou zemi
takže to vypadá že žiji
na planetě se strmou střechou
ale i na takové se dá
objevit údolí
zavalené uvolněnými skalami…

jakoby na tom místě
došlo k ukamenování
nějaké prorokyně
co ve své době promlouvala
údajně slova hanebná a strašlivá
takže ji v hrůze pohřbili
pod pustinou sutin
a teď to místo připomíná
památník dávného strachu
přitom posláním proroků
není připomínat nebe nebo peklo
ani ztracený ráj
ale zemi…

zvláštní
že v lidské historii platí
podivný zákon
mít neustále snahu
podceňovat své okolí
své štěstí
i sebe
aby se po vzoru Adamova pádu
inklinovalo ne k pýše
ale nepochopitelné pokoře…

o pesimistech se mluví
jako o rebelantech
což však není pravda
jelikož buřičství vyžaduje
jistou dávku dobré nálady
skutečným buřičem je optimista
který obyčejně žije a umírá
se zoufale sebevražednou snahou
přesvědčit ostatní jak jsou dobří…

co z toho vyplývá?

pravděpodobně v Ráji stále jsme
jen se změnil náš pohled…