Dotek (kočičí buzení)

Vzniklo, jako domácí úkol do jednoho céčkového předmětu (kurzu zdokonalení smyslového vnímání) není nic extra, ale řekla jsem si, že se podělím
» autorka: Anjesis
Znáte ten pocit dotýkání nějakého zvířecího kožíšku?
Stejně, jako například něco sladkého, rozplývajícího se na jazyku, může probudit naši chuť, aby v nás v zápětí vyvolalo pocity slasti nutící nás se alespoň částečně uvolnit, podobným způsobem může náš hmat dojít naprostého uvolnění třeba obyčejným pohlazením nějakého hřejivě hebkého stvoření.
Je škoda, že za normálních okolností, kdy ze svých smyslů využíváme především zrak, si to snad ani neuvědomujeme, a zapomínáme si těch ostatních, například onoho právě zmíněného hmatu, dostatečně všímat.
Přitom existuje tolik nádherných způsobů, jak se dá zrovna díky hmatu a dotykovému vnímání prožívat a relaxovat.
Z těch známějších, jsou tu například masáže a různé dotykové terapie, nejrůznější metody používané v lázních… atd. možností, jimiž se lze uvolnit pomocí hmatu a tělesným cítěním, je vlastně bezpočet.
Já bych tu však chtěla zmínit především právě tu jednu, která nás provází již od počátku našeho (lidského) rozkvětu, a která se pro „nedostatek času“ stává stále opomíjenější, přesto, že jde přitom zároveň i jednu z nejpřirozenějších a nejúčinnějších.
Jedná se o dotyk obyčejného zvířete.
Jistě, mnoho lidí má doma stále nějakého toho zvířecího mazlíčka, jenže kolik z nás ho po té, co se, třeba velmi vyčerpaní vracíváme domů, ať už ze školy, nebo z práce, doopravdy vnímá? Ať už je to pes, kočka, nebo cokoliv jiného, živého a dýchajícího… kolik z nás si uvědomuje jeho oči? Linii hlavy? Rozdíl, mezi srstí na krku, za ušima a na zádech? Hrubost, nebo jemnost olizujícího jazýčku? Vůni srsti? Teplo vycházející z jeho těla? Jeho dýchání? Jeho tep?
Zapomínání na to, uvědomovat si, co právě děláme se pro nás v této přehlcené a zrychlené době stává stále samozřejmější, a tak si mnohdy necháme uniknout bezpočet nejrůznějších detailů.
Ale vraťme se zpět k hmatu, neboť právě tento smysl nám při hlubším kontaktu s živým zvířetem (občas označovaném, jako zooterapie) může zprostředkovávat obzvlášť poutavý a neobyčejný zážitek, jenž si přitom můžeme ve skutečnosti dopřávat tak často, jak jen budem chtít.
Jako příklad bych uvedla jeden vlastní, jenž mi byl poskytnut díky mojí kočce, v době, kdy většina mých ostatních smyslů obvykle ještě nevnímá (těsně před ranním vstáváním) :
Do zvonění budíku mám ještě půl hodiny – sladká půlhodinka, již bych nejraději ještě trávila spánkem. Nicméně kotě, jež čas během noci strávilo podle střídání mých poloh dřímáním na mém krku, boku, a hrudníku, sálaje přitom teplo, jako malá, vláčně chundelatá hřejivá kamínka má již spánku dost. Samo se vzbudilo již asi o hodinu dřív, a hraní o samotě už je nebaví.
Slabulinký, téměř vzdálený náraz, doprovázený stejně slabou jednorázovou vibrací, způsobenou tím, jak doskočilo na matraci postele, mě možná částečně probere (obvykle ale příliš ne).
Co mě pak probudí zaručeně, je jemný dotyk dvou překvapivě něžných (drápky jsou ohleduplně zatažené), ale bohužel zpravidla velmi studených polštářků kočičích tlapek.
Zavrtím se, a pokusím se je ignorovat, fakt, že jsem se zavrtěla ze strany kotěte už ale ignorovaný není. Následuje zpravidla jediné mňouknutí, přecházející plynule v poměrně hlasité předení.
Pravda, teď mi řeknete, že předení je zvuk, jako takové je otázkou sluchu, a jako o takovém se o něm není tedy třeba vůbec zmiňovat. To ovšem není tak úplně pravda, protože předení koček je jednak uvědomitelné i hmatem (vytváří totiž na tak malé stvoření docela překvapivě cítitelné vibrace), a jednak, vzhledem k tomu, že se jedná o živé stvoření, souvisí s tím, co mu bezprostředně následuje.
A tak, jelikož rozpředené kočky mají odjakživa tendenci se lísat, přichází jako další na řadu k mé tváři kombinace třeného dotyku teple měkké srsti, vlhce studeného čumáčku a něčeho pichlavě hrubého… ou, och, to budou ospalky! Ošiju se, a obrátím se tváří tak, aby na ni to malé „budítko“ nemohlo.
Poznámka pro mě, než půjdu do školy, musím mu vyčistit oči.
Můj nezájem o láskyplnou kočičí pozornost se setká s hlasitým nesouhlasem, a tak, když už jsem vzhůru, ačkoliv stále ještě odmítám otevřít oči, nabízím tomu malému, chundelatému, neposednému klubíčku alespoň ruku.
To je přesně to, co žádalo. Okamžitě se mění z něžného „přítulky“ v neposednou šelmu, a pouští se do hraní.
Zpočátku jemně, nechává se mezitím i hladit, a tak já, než se proberu dost na to, aby mi začly fungovat i oči, poznávám jeho drobné tělíčko po hmatu. Hladce jemnou srst hlavy, nadýchanou hebkost hřívy a dlouhé srsti porůstající trup, měkká, ž části poddajná, o něco tvrdšími chloupky porůstající ouška, vláčnost tlapek i chundelatost ocásku. Mezitím do mě jen sem-tam šťouchne čumáčkem, či tlapkou, popřípadě zapanáčkuje na zadních.
Během několika chvil se ale i to mění.
Občasné šťouchání s rostoucí hravostí koťátka nabírá na intenzitě, a jak je zvířátko stále rozvernější, najednou už má napůl vysunuté drápky, a na, v dobrém se mu věnující ruku, „útočí“ skoky s rozběhem.
Z pod deky cítím, jak couvá, aby si udělalo odstup, krčí se, napíná nohy… a snažím se odhadnout, kdy skočí, abych mohla včas ucuknout. Tou dobou jsem již dost vzhůru na to, abych tohle všechno poznala, jen ty oči se mi pořád ještě nechce otevřít.
A hra má další spád.
Drápky už jsou venku úplně, a rozjívená kočička běhá po celé posteli, včetně míst, kde se pod dekou nachází moje maličkost, způsobem nebezpečně se podobajícím letu, šťastné, že se mu moje ruka, chvílemi úspěšně, chvílemi už ne tak úplně, snaží vzdorovat.
Skoky jsou stále rychlejší, a k drápkům už se přidaly dávno i zuby. Nemají sice kdovíjaký stisk, nicméně, cítit to jde dost, a tak i moje ruka dává do zápasu o něco více síly a rychlosti, až je to bitva hodná nejnebezpečnějších predátorů...
O chvíli později zazvoní, nyní téměř spásný budík, jenž mě konečně donutí posadit se, a světe div se, teď už i doopravdy oči otevřít.
Během té, ani né sekundy, než se od zvučícího přístroje obrátím zpátky k nadšenému stvoření, se to změní, jako mávnutím v naprosto spořádaně sedícího tvora, hlavu klopící mírně na stranu a pohledem živých, modře nazelenalých očí se mě ptá: „Jé, ty už jsi vzhůru? Nemáš náladu si hrát?

Pravda, tento zážitek se odehrál ještě předtím, než se můj „hlavní smysl“ – zrak – začal mému okolí vůbec věnovat, nicméně právě takové v nás mnohdy mohou k otázce používání a vychutnáváni i jiných smyslů přivádět.
Koneckonců, ty největší pokroky přece vznikají právě díky náhodám.
Tipů: 8
» 05.11.12
» komentářů: 2
» čteno: 516(15)
» posláno: 0


» 05.11.2012 - 18:34
Je to něžný a poučný a ještě jednou něžný..na tuhle kočičí ťapinku si rád dám záložku. Jen tak na okraj: o zooterapii píšou i docela dost v Enigmě. :)
» 05.12.2012 - 18:33
No já jsem zoofil já mám navnímáno absolutně jakékoliv zvířecí hnutí,jsem magor pro kterého jsou od narození zvířata víc jak lidi...Můj kocour ten mě má jako věrnou otrokyni plnící jeho kočičí rozmary:-)Jeho kožich ve tmě jiskří a předením mě kolébá k spánku-celou mě rozvibruje:Mám ráda ale třeba i ještěrky a fakt mi často vlezou na ruku a to je taky moc příjemné šimrání:-)))
S kocourem máme vítací rituál,když přijdu domů kleknu si a on mi packama sundá brýle pak si mě celou otře tlamičkou a vyleze mi za krk kde šlape a pusinkuje a pak běžíme k lednici a musím krmit a při krmení má rád když jsem u něj a říkám mu jak mu to sluší když papá:-)No a tohle některý lidi považujou za úchylku ale fakt je že žádnej přítel mě nikdy takhle nevítal:-)))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Travní můry | Následující: Osamění

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.