Noha.

"Péťo, teta Liduška tě prosí, ať ji dojdeš opravit ty kapající kohoutky. Je to prý čím dál horší."
Mamčina slova mě moc nepotěšila. Zrovna se mnou cloumala tulení nemoc, a to si, jak známo žádá klidový režim. No ale slíbil jsem to už dost dlouho, tak jsem tedy šel. Byl tu však ještě jeden důvod, proč jsem nebyl nadšením bez sebe.

Teta Liduška je už tři roky upoutaná na invalidní vozík a navíc ji nedávno amputovali nohu nad kolenem. Zdravotní stav na ni začal dost těžce psychicky doléhat. Přitom jaká to byla kdysi veselá a činorodá ženská. Celá naše rodina do jejího domu ráda chodila. Pak ale přišla osudová automobilová havárie, při které zahynuli její manžel a syn a ona sama skončila s těžkým zraněním v nemocnici, ochrnutá na dolní polovinu těla. Teď se o ni starala dcera Mirka, moje sestřenice. Ta si však s pracemi typu opravy vodovodních kohoutků moc netykala. Proto podle potřeby vypomáhali ostatní členové rodiny.

Tetu Lidušku jsem zastihnul smutnou jako obvykle. Vykouzlit na její tváři úsměv byl úkol téměř nadlidský, smích se dal považovat už za zázrak. Řekl jsem ji pár povzbudivých vět, které samozřejmě nezabraly a pustil jsem se do práce.

Když jsem byl asi v polovině, ozval se zvonek. Byl jsem nejblíže ke dveřím, tak jsem šel otevřít. Byla to paní pošťačka a hlásila, že má doporučené psaní pro paní Zoufalou. Zavolal jsem na Mirku, ať přiveze tetu podepsat poštu a šel jsem si zase po svých.

Po chvíli jsem zaslechnul zvuk, který mně připomínal pláč. Řekl jsem si, že je to nesmysl, protože k takovému projevu nebyl žádný důvod. Ale pro jistotu jsem se šel podívat.
Teta Liduška seděla na vozíku u kuchyňského stolu, dopis od pošťačky na klíně a plakala.
"Podívej, Petříku, co jsem poštou dostala," namáhavě ze sebe vypravila a mezi jednotlivými vzlyky dodávala: "Vzali mi plný invalidní důchod. Potom, co mi uřezali nohu, jsem prý zdravá. Ale, Petříku, já ty peníze potřebuju. Už teď vycházíme taktak."

"To je přece nějaká blbost!" prohlásil jsem a začal číst ten dopis. "To se určitě nějak vysvětlí. Třeba jsi to jenom špatně pochopila." Jenže to pochopila dobře. Obsah sdělení byl jasný, ale pořád tu byla šance, že pouze přespříliš zařehtal úřední šiml. Domluvili jsme se s Mirkou, že zítra se na to na Okresní správě sociálního zabezpečení přeptáme.

Další den jsme v domluvenou hodinu vkročili do zmíněného úřadu. Po nezbytném bloudění a dotazování, kdože by si na nás měl udělat čas, jsme asi na desátý pokus trefili na správné dveře. Mezi tím už jsem byl z toho pobíhání tak doblblý, že už jsem klepal na dveře i při odchodu z kanceláří.
"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" zeptal se nás asi čtyřicetiletý muž, na první pohled zkušený administrativní matador. Začátek vypadal slibně.
Nadnesli jsme mu náš problém ústně i písemně a muž nám věnoval pozornost se soustředěným výrazem v obličeji. Zdálo se, že ho náš případ opravdu zaujal.

"S tím rozhodnutím se nedá nic dělat," zchladil však nakonec naše naděje.
"To není možné! Musí být přece nějaké řešení!" protestovali jsme s Mirkou společně. "Někteří posudkoví lékaři by měli vrátit diplomy. Vždyť oni snad ani nevědí, jak zdravý člověk vypadá."
Úředník kýval souhlasně hlavou, ale mlčel. Teď už budil dojem, že se nemůže dočkat, až z jeho výsostného území vypadneme.

"Potřebujete nohu," prohlásil zcela nečekaně a když viděl náš nechápavý pohled, dodal: "Potřebujete zdravou ženskou nohu."
"Děláte si z nás legraci, pane? Kde bychom sehnali nohu? Nehledě na to, že manipulace s částmi lidských těl podléhá nejpřísnějším předpisům."
"No právě. Předpisy, vyhlášky, to je ono," jal se vysvětlovat ten člověk. "Je jich tolik. Staré se ruší, nové nevzniknou. Staré se nezruší, vzniknou nové. Pak tu máme ke všemu dodatky, už i dodatky k dodatkům, prostě kolosální bordel. A jedna z nových vyhlášek umožňuje, že žadatel o finanční dávku může jako důkaz posouzení svého zdravotního stavu použít vlastní část těla, včetně odebraného. Jaksi se přitom zapomnělo upravit, kdo a za jakých okolností může s těmito částmi lidských těl manipulovat."

Koukali jsme na toho dobrého muže a přemýšleli, kdo z nás je blázen.
"Tento stav nebude samozřejmě trvat dlouho, ale pro vás by tato mezera mohla znamenat navrácení odebraných peněz. Paní Zoufalá měla nemocnou nohu. Jejim odebráním byla dle jakési zvrácené logiky nemoc odstraněna. Tudíž je paní nyní zdravá a přišla o peníze. Zajímavé, že ano? Když sežene zdravou nohu, stejnou zvrácenou logikou prokáže, že odebráním zdravé končetiny ji byla způsobena nemoc, při které má nárok na finanční kompenzaci, tedy v tomto případě minimálně na navrácení invalidního důchodu. Ale sehnání té nohy bude nejspíš opravdu problém. Mohu vám poradit pouze to, abyste se při řešení vašeho problému obrátili spíše do zahraničí."

Poděkovali jsme za informace a z budovy vyšli jako náměsíční. Byl to sen, nebyl to sen, to, co jsme slyšeli? Ale co si s tou situací počít, to při našem rozchodu nevěděl ani jeden z nás.
Doma mě však přece jen něco napadlo. Fajn, když Absurdistán ala Czech republic, tak pořádný! Sedl jsem k psacímu stroji a začal psát dopis:

Vážený pane prezidente!

Obracím se na Vás nejen jako na prezidenta České republiky, ale též jako na vrchního velitele ozbrojených sil české republiky.

Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, které vám zasílám v příloze, jakož i z následných jednání ohledně tohoto rozhodnutí vyplývá, že jste aktuálně jedinou reálnou nadějí pro moji tetu, paní Zoufalou, aby ji byl navrácen nespravedlivě odejmutý invalidní důchod.

K doložení své nynější zdravotní situace nutně potřebuje ženskou dolní končetinu v co nejlépe zachovaném stavu. Chtěl bych Vás proto poprosit, zda byste nemohl zařídit dovoz této končetiny ze zahraničí.

Je známo, že armáda České republiky, společně s našimi americkými a dalšími přáteli zajišťují šíření demokracie a svobody v různých zemích světa. Díky této záslužné činnosti se v těchto zemích vyskytuje tržní nadbytek nejrůznějšího zboží, včetně horních a dolních lidských končetin a dalších najrůznějších lidských náhradních dílů. Tyto náhradní díly jsou záhy likvidovány, přičemž by mnoha lidem ještě mohly pomoci stejně, jako v tomto konkrétním případě. Je škoda, že s nadbytkem, který tyto armády vytvářejí ke všeobecné spokojenosti tamních obyvatel, je takto plýtváno. Vzhledem k tomu, že tento nadbytek je vytvářen cíleně, jistě by šlo převoz jedné dolní končetiny do České republiky zařídit.

Je pravdou, že podobný nadbytek občas vytvářejí i naši muslimští kolegové v Evropě, tedy docela blízko České republiky. Bohužel však o svých záměrech dopředu nikoho neinformují, takže z výsledků jejich práce pak v důsledku chaosu a časové prodlevy nelze prakticky nic použít. Je tu však možnost, že do budoucna se od nás poučí a také v Evropě vzniknou v této věci lepší možnosti.

Vážený pane prezidente! Ještě jednou bych chtěl připomenout, že tato žádost vznikla na základě doporučení pracovníka z České správy sociálního zabezpečení. Chtěl bych ještě zdůraznit, aby případná dolní končetina pro paní Zoufalou nebyla během transportu hluboce zamražena, neboť by to mohlo zkomplikovat uplatnění nároku na vrácení invalidního důchodu. Jinak všechny požadované míry na zmíněnou dolní končetinu posílám v příloze.

Pane prezidente! Během výkonu své funkce jste několikrát prohlásil, že chcete být prezidentem všech Čechů, Moravanů a Slezanů. Tedy jak pitomců, kteří ve službách státní správy vydávají zmíněná nesmyslná rozhodnutí, tak na druhé straně těch, kteří musí s takovými rozhodnutími nějak žít.

Proto věřím v kladné vyřízení této mé prosby a zůstávám s úctivým pozdravem.

Petr Vzteklý, synovec paní Zoufalé.


Dopsal jsem a podíval se z okna. Před hodinou modré nebe zakryly těžké dešťové mraky. Zdáli bylo slyšet hřmění. Druhého dne jsem dopis hodil do schránky v očekávání mnohem větší bouře než jen té letní, dešťové.









Možná tato povídka vzbudí pohoršení kvůli jistému stupni morbidnosti. Ale než laskavý čtenář začne příliš kritizovat, nechť si na internetu najde článek: "Má to logiku? Žena přišla o nohu a nato i o plný invalidní důchod." Byla k tomu reportáž i v televizi.

Takže tato povídka vznikla jen a pouze na základě blbosti pravděpodobně nějakého posudkového lékaře. Já jsem si s tou blbostí už jen tak pohrál ad absurdum. Ano, ta povídka je asi i nechutná, ale nikdy by nevznikla, kdyby na nějakém teplém místečku neseděl člověk, který by tam neměl sedět ani jednu minutu.

Snad nemusím vysvětlovat, že jsem neměl v úmyslu znevažovat české lékaře a vojáky. Drtivé většiny je nutno si vážit pro jejich odbornost i odvahu. To, co se v této zemi děje špatně, jde na vrub lidí na mnohem vyšších postech.