Luca.

"Luco, jak to, že ještě nespíš!" zvolala Maria přísným hlasem na svého syna. "Vždyť už je jedenáct večer!"
"Ale mami, zítra je přece sobota. Do školy nejdu."
"To neznamená, že si můžeš čtením kazit oči. A co to vlastně čteš?" zeptala se Lucova máma a aniž by čekala na odpověď, vzala mu knihu z rukou.
"Že jsem se vůbec ptala - Klabzubova jedenáctka," vzdychla Maria. "Tu knížku už přece musíš znát i pozpátku."
"Když já už bych chtěl tak moc hrát s ostatními," zakňoural Luca téměř plačtivě. "Mami, nemohla bys tátu přemluvit?"
"Víš, že ti řekl, že máš počkat do deseti let. V tom on neustoupí. Buď rád, že tě jmenoval aspoň náhradníkem."
"Náhradník, náhradník...," odfrknul Luca nespokojeně. Ale vzápětí oba zpozorněli, protože v přízemí domu někdo mluvil zvýšeným hlasem.

"Ááá, táta se nám vrátil z vinárny," povzdychla si Maria a chystala se sejít dolů.
"Maria, Maria! Kde jsi? Kde je ten náš malý lump? Ten darebák Luca!"
"Cos zase provedl?" otočila se Maria k synovi.
"Já nevím, asi nic," Luca se zatvářil jako nevinnost sama, ale Maria už tušila, že to zase bude stát za to.

"Tady jste!" zvolal silným hlasem táta rodiny, Rocco. V tónu jeho hlasu se skrýval jen kousíček spokojenosti, ale zato kopa zlosti.
"Tak co to bylo se synem našeho starosty?" křičel Rocco, hrnul se k Lucově posteli a odepínal si pásek od kalhot.
"Já jsem mu nic neudělal," zašeptal Luca téměř neslyšitelně, protože už věděl, že tátův hněv býval prudký. A většinou spravedlivý, jak v duchu uznávali ostatní členové rodiny.
"A nic jsi mu nedal?"
"Nóóó, to dal. Takový spray."
"Ha, takový spray!" zařval Rocco vítězoslavně a obrátil se k Marii. "Víš, co náš synáček provedl? Od starostova syna se dozvěděl, že jeho otec bude dnes mluvit na předvolební schůzi té jejich zelené strany a kritizovat výrobu všech druhů sprayů. Vyměnil etiketu u spraye se zelenou barvou tak, aby to vypadalo, že je to deodorant a řekl synovi starosty, aby to otci předal před projevem. A náš starosta, nevím co to toho vola napadlo, z toho údajného deodorantu udělal součást svého projevu a na zdůraznění svých slov se tím důkladně postříkal. Asi v domnění, že bude nanejvýš smrdět jako barová ku..., no však víš. Místo toho byl rázem zelený jako mužík z Marsu a ještě když mně to ve vinárně vyprávěl, tak jsem měl dojem, že ke mně spíše hovoří žabinec. Stěžoval si, že má po autoritě. Víš, co mě stálo, než jsem ho trochu uklidnil? Kruci, já tomu klukovi zmaluju prdel..., ale ne na zeleno, na modro!"

Rocco se obrátil k Lucovi: "Tak co mně k tomu řekneš?"
"Měla to být jen taková malá legrace," bránil se Luca nepříliš přesvědčivě. "Sem nevěděl, co s tím pan starosta bude dělat."
"Krucifix! Legrace! Nevěděl! A když jsi dal loni v kostele našemu kostelníkovi do klobouku užovku, to bylo co? Otec Massimo pak chtěl dát kostel znovu vysvětit, protože tolik nadávek od jednoho kostelníka náš chrám páně neslyšel několik set let. To byla také legrace?"
"Nebyla. Ta užovka byla v kostele úplně ztuhlá chladem. Dal jsem ji do klobouku, aby se zahřála. A zapomněl jsem na ni."
"A když jsi paní Riverové přimíchal sádru do práškové pleťové masky, to byla určitě taky legrace, že jo? Když jsme byli s maminkou předvoláni na policii, to ses určitě taky ohromně bavil! Jako my všichni!"
"Ale ty jsi, tati, sám říkal, že je paní Riverová strašná klepna a komu by se podařilo ji na pár dnů umlčet, že by měl dostat odměnu. A jak ji to na obličeji zatvrdlo, protože usnula, tak potom přece pár dnů nemluvila. Teda - skoro."
"Tak nakonec za to ještě můžu já!" téměř zavyl Rocco a roztočil opasek v ruce. "Odměnu dostaneš teď hned. Po právu a se zpětnou platností! Také za ty vylomeniny, co provádíš svým sourozencům."

"Taťko, nech to na zítra," v Marii se probudily mateřské ochranitelské pudy. "Sousedi se budou ptát, co je to u nás za kravál. A Lucovi ten trest neuteče. Dej si říct. Aspoň kvůli mně."
Rocco se zarazil. Marii měl moc rád, protože už toho společně hodně prožili. Když ho o něco žádala, většinou ji vyhověl.
"Dobře tedy," souhlasil nakonec Rocco. "Pamatuj ale Luco, že to dneškem neskončilo!" A s těmito slovy vyšel z pokoje.
Maria nad svým synem jenom zakroutila hlavou: "Ve svém věku už bys měl mít více rozumu, Luco. Zítra má náš taťka narozeniny. A ty mu zkazíš celý den."
"Nezkazím mami! Hned brzy ráno dojedu do města a k narozeninám mu koupím nějaký hezký dárek. Třeba se pak už nebude tolik zlobit."
"Třeba," souhlasila Maria a políbila Lucu na čelo. "Tak dobrou noc."
"Dobrou noc, mami."






Asi u nás není moc lidí, kteří by se nikdy nesetkali s názvem "Klabzubova jedenáctka", knihy od spisovatele Eduarda Basse. Nejeden táta rodiny by možná takovou jedenáctku chtěl a nejedna máma si asi říká, že nic horšího by ji v životě nemohlo potkat. Není třeba připomínat, že proměnit takové přání ve skutečnost je hodně těžké. Z mnoha důvodů.

Ale je pravda, že rodinná fotbalová jedenáctka není něco z říše snů. V jedné rodině, v jižní polovině Itálie, k tomu měli velmi, velmi blízko. V jedné vesničce nedaleko Beneventa spojili svůj život Rocco Piscopo a Maria, rozená Caruso. Oba pocházeli z mnohočetných rodin a vlastní velká rodina byla i jejich společným přáním. V letech 1952-1977 se jim narodilo dvacet dětí a jen tři zemřely velmi záhy. Mezi těmi zbývajícími sedmnácti bylo jedenáct synů. A mezi nimi i nejmladší Luca, kterému bylo zhruba osm let, když jeho tátu napadlo, že by mohl vytvořit rodinné fotbalové mužstvo.

Luca..., podle mé povídky takový malý rošťák. Podle skutečnosti možná také tak trochu rošťák, ale hlavně miláček celé rodiny. Stal se náhradníkem vznikajícího rodinného mužstva a táta Rocco čekal, až Luca ještě trochu vyroste, aby z něj mohl být plnohodnotný fotbalista.

Psal se rok 1984, Lucovi bylo devět let a jednoho dne odjel do města koupit tátovi dárek k narozeninám. A to bylo naposled, kdy ho někdo spatřil živého. Luca prostě zmizel a ani po šesti letech neměla policie žádnou stopu.
Rodina Piscopo byla zdrcená a tato ztráta nikdy zcela nepřebolela. Ale svůj sen Rocco uskutečnil. V devadesátých letech minulého století hrála v Itálii amatérskou okresní soutěž rodinná jedenáctka, skládající se z deseti synů Roccy Piscopa a počet doplnil jeden jeho synovec.

Každé vítězství poslali nahoru do nebe ve víře, že to někde tam udělá Lucovi radost. A když nevyhráli, tak mu poslali alespoň vzpomínku.

Je to už více než dvacet let, co o této zajímavé fotbalové rodině vyšel článek ve slovenském sportovním časopise ŠTART. Snad se na mě rodina Piscopo nebude zlobit, že jsem ji tímto způsobem přiblížil čtenářům ve vzdálené České republice.