Dušičky

Obloha se přikryla šedivou dekou, na vlhké zemi se povaluje listí jako poslední střípky barevného kaleidoskopu. Příroda vykonala již vše, potěšila svou rozmanitostí, barevností i svými plody a nyní odchází.
Chvilku si odpočine, trochu se prospí a pak nás znovu bude překvapovat a udivovat svými kouzly. Teď se však
loučí a k loučení patří slzy a smutek. Je listopad, plačtivý a truchlivý. Všechna slova vyjadřující melancholii, nostalgii, smutek a žal jsou pro tento měsíc příhodná.
Jako by byl předurčen pro vzpomínku na ty, kteří už nejsou s námi, památce zesnulých. Místa jejich posledního odpočinku se uklízejí a čistí. Omytá deštěm vypadají upraveně a svátečně. Hroby jsou vyšňořené lesní zelení a květy pozdního pdzimu.
Tiše a pokorně přicházejí lidé. Všichni, i ten nejvýkonnější a nejdůležitějsí manažer nebo uhoněný a věčně zaneprázdbněný podnikatel se na chvilku zastaví,
v úctě postojí a zavzpomínají na ty, kteří s nimi byli a nyní zde v klidu pobývají. Stojí mlčky,přemítavě. Možná si i vzpomenou co pro ně vykonali, čím je obohatili, kdy jim pomohli nebo dobře poradili. Možná se jim vybaví ta vrásčitá tvář, upracované ruce a starostlivý pohled. Kdo ví
co se jim v této pietní chvilce honí hlavou. A ještě zapálit svíčku. Pak odcházejí zadumaně, nemluví nebo jen málo a potichu,zpytují sami sebe.
Se soumrakem se vše uklidní, hřbitov osiří. Rychle přichází temná noc. Začíná rej světlušek a bludiček.
Jejich bledá, průzračná tělíčka mihotavě poskakují z místa
na místo. Vesele křepčí, rejdí a dovádějí v jakémsi obřadním tanci po tomto důstojném parketu až do pozdních nočních hodin.
Duše nebožtíků se s nimi způsobem sobě vlastním radují.
Je to jejich svátek.