REMINISCENCE NA LÁSKU Z MLÁDÍ
" Každý člověk potkává svého druha pro celý život. Ale jen málokterý jej rozezná v čas. "
Marie Ebner-Eschenbach, rakouská spisovatelka
Dodal bych k tomu vers Plutarcha :
" Ac odesla jsi, prec neodeslas.
Vsude mu bylas svicí.
V nem pozorné tvé oci,
v nem srdce tvoje milující..."
» autor: Jan Maren |
Byli jsme, Mirko, v mládí víc než děti,
a oba chudí jak kostelní myši.
Ne, pravá láska ta nikdy neuletí,
a její nohy přichází tiše, po plyši.
To, co jsi zasela, jiná ted' bude sklízet,
poslední budou první. . . .
Dnes rozumím té záhadné větě. . . .
Jak se ti vede dnes v tvém reálném světě ?
Já vim, tys tehdá žila jenom z nitra,
nikdy se nestarala co bude zítra,
a bylas plná přešťastného smíchu,
co rovnal páteř, vtékal v míchu.
Víš, v mém srdci mělas donedávna koutek,
bylas mi kdysi vodítkem jak vodnářův proutek
po dlouhou radu let - víc jak čtvrt století. . .
Já, vodnář snažil se najít živé vody,
a náhle přišla jiná - v lásce tak plná nesvobody
a skepse a nevíry v našem vztahu.
Dnes jsem tím vodítkem a dávám dlahu
na všechny její zlomeniny, co jí život způsobil.
Snad ani nevěří, že jsem již v lásce žil.
Vše začíná zas znova. . .
má drahá slečno Onderková.
Nikdy jsme neřekli si : "drahý, drahá,
a nikdy, že se máme rádi."
Oba to věděli bez pochyby.
Láska to byla ve znamení ryby,
němá a často zoufale nahá,
že pramenily z ní slzí potoky....
Nikdy však nestáhli jsme ji do stoky
nudy a šedi všednosti.
Byla tak plná radosti,
na vahách Anubise by převažoval smích.
Vždyt' neznala ta láska žádný hřích....
Když přijde zase láska znova,
má milá slečno Onderková
je dědičkou té lásky prvé
a znovu zbrocená od krve
smíchu a pláče jak ta prvá
jak dlouho vydrží, jak dlouho trvá,
ví jen Pámbu, vždyt' je Jeho dítě...
Víš, Mirko, to osud zas rozhodil sítě,
chytil mne a já tou cestou musím zase jít.
Ztratilas v mém srdci koutek - já se s tebou loučím
Vzpomínek bludné světlo ponechejme loučím.
Nejsem tak zbrklý jako jsem byl v mládí...
Řeknete,vdaná sleČno, zdali vám to vadi,
Že do osudu vstoupila mi znovu láska,
má milá vdaná slečno Onderková ?
Vždyť jste mne podruhé hodila osudu na pospas,
po třiceti letech jak podvazkový pás,
který se dneska uz ani nenosí....
Ne, Mirko, láska se nikdy o přízeň neprosí,
radeji volí slova hrubá,
a ty víš, jak narostla mi huba
za 30 let našeho odloučení.
Ne, láska už to není....
a oba chudí jak kostelní myši.
Ne, pravá láska ta nikdy neuletí,
a její nohy přichází tiše, po plyši.
To, co jsi zasela, jiná ted' bude sklízet,
poslední budou první. . . .
Dnes rozumím té záhadné větě. . . .
Jak se ti vede dnes v tvém reálném světě ?
Já vim, tys tehdá žila jenom z nitra,
nikdy se nestarala co bude zítra,
a bylas plná přešťastného smíchu,
co rovnal páteř, vtékal v míchu.
Víš, v mém srdci mělas donedávna koutek,
bylas mi kdysi vodítkem jak vodnářův proutek
po dlouhou radu let - víc jak čtvrt století. . .
Já, vodnář snažil se najít živé vody,
a náhle přišla jiná - v lásce tak plná nesvobody
a skepse a nevíry v našem vztahu.
Dnes jsem tím vodítkem a dávám dlahu
na všechny její zlomeniny, co jí život způsobil.
Snad ani nevěří, že jsem již v lásce žil.
Vše začíná zas znova. . .
má drahá slečno Onderková.
Nikdy jsme neřekli si : "drahý, drahá,
a nikdy, že se máme rádi."
Oba to věděli bez pochyby.
Láska to byla ve znamení ryby,
němá a často zoufale nahá,
že pramenily z ní slzí potoky....
Nikdy však nestáhli jsme ji do stoky
nudy a šedi všednosti.
Byla tak plná radosti,
na vahách Anubise by převažoval smích.
Vždyt' neznala ta láska žádný hřích....
Když přijde zase láska znova,
má milá slečno Onderková
je dědičkou té lásky prvé
a znovu zbrocená od krve
smíchu a pláče jak ta prvá
jak dlouho vydrží, jak dlouho trvá,
ví jen Pámbu, vždyt' je Jeho dítě...
Víš, Mirko, to osud zas rozhodil sítě,
chytil mne a já tou cestou musím zase jít.
Ztratilas v mém srdci koutek - já se s tebou loučím
Vzpomínek bludné světlo ponechejme loučím.
Nejsem tak zbrklý jako jsem byl v mládí...
Řeknete,vdaná sleČno, zdali vám to vadi,
Že do osudu vstoupila mi znovu láska,
má milá vdaná slečno Onderková ?
Vždyť jste mne podruhé hodila osudu na pospas,
po třiceti letech jak podvazkový pás,
který se dneska uz ani nenosí....
Ne, Mirko, láska se nikdy o přízeň neprosí,
radeji volí slova hrubá,
a ty víš, jak narostla mi huba
za 30 let našeho odloučení.
Ne, láska už to není....
Tipů: 4
» 30.10.12
» komentářů: 3
» čteno: 630(11)
» posláno: 0
» nahlásit
» 30.10.2012 - 16:36
První pocit z té básně je mrazivý, četla jsem ji pomalu a víckrát. Pak jsem v ní našla tolik pravdy. Začátek první sloky...a další a další nemá smysl ji rozpitvávat je tak pravdivá a je v ní trochu nostalgie, ale takové nepatetické, reálné a neubrečené. Je fakt dobrá.
» 30.10.2012 - 18:04
valerie: isisleo: isisleo, vzdy s andelem ! I ta d'ábelská má jednoho dne andelskâ krídla - a to dovede jen láska.
valerie : velice rád ctu tvé komentáre. Vim ze jsi daleka toho, abys lichotila. Tva kritika uhodí vzdy hrebík na hlavicku - tu "zrucnost" prinásejí zivotní zkusenosti.
valerie : velice rád ctu tvé komentáre. Vim ze jsi daleka toho, abys lichotila. Tva kritika uhodí vzdy hrebík na hlavicku - tu "zrucnost" prinásejí zivotní zkusenosti.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: ÓDA NA SLUŠNOST PRO PŘÍLIŠ SLUŠNOU ŽENU | Následující: I NEBE SE ROZPLAKALO - ODPOVĚĎ