*V noci se vždy nespí *

Jihočeské město se sídlem tankového pluku, kde mi začíná druhý rok prezenční služby ve funkci plukovního lékaře. Je konec srpna, ale už začíná podzim. Dnes bylo venku obzvlášť nepříjemně, studený vítr, slunce se sotva ukázalo. Právě jsem se navečeřel a chci si ve svém pokojíku na ošetřovně trochu odpočinout. Někteří z mých lapiduchů odcházejí příští týden do civilu. Prý to chtějí dnes večer oslavit, pozvali mě, ale s díky jsem odmítl. Cítím se nějak unavený a raději si něco zajímavého přečtu.

Po nějaké chvíli zjišťuji, že jsem při čtení usnul. Budí mě totiž nějaký neurčitý hluk, směsice hudby, zpěvu a ojedinělých výkřiků, vycházející odněkud z konce chodby, kde je naše politicko-výchovná světnice, pévéska. Asi to jsou lapiduši co půjdou do civilu, myslím si. Budiž, hlavně že jsou dnes naše lůžkové pokoje vyjímečně prázdné, takže oslava zůstane jaksi ¨pod pokličkou¨ a neskončí jako mimořádná událost.

Zvědavost mi ale nedá, abych tam aspoň nenakoukl.
A co vidím? Jsou tu opravdu z mých osmi čtyři, kteří mě příští týden opustí. Načaté láhve vína s poloprázdnými skleničkami na stole mi přibližně naznačují procenta jejich krevního alkoholu. Pévéskou se právě rozléhá heroická ¨Přes spáleniště, přes krvavé řeky...¨ a lapiduši pochodují v řadě za sebou ve vojenských nočních košilích, s přílbami na hlavě a na vlastní povel ¨vpravo hleď¨ salutují směrem k portrétům fousatých zakladatelů marxismu-leninismu a našeho prezidenta, visících na zdi. Přitom zdůrazňují svými půllitráky, že pochodují v pozoru. Mezi slokami k tomu rachotu zaznívá střídavě: ¨Kupředu levá, zpátky ni krok! Máme to už za pár, za pár, za pár! Vojna není kojná, kojná, kojná!¨ Zřejmě se odreagovávají z vojenských útrap,strádání a ztráty svobody za ty dva uplynulé roky. Jsem sice jejich nadřízený, ale zároveň i jeden z nich a mám pro ně porozumění.

¨Hoši, neblbněte! Když se to prolátne, budeme v tom lítat všichni. A na civil pak můžete nějakou dobu zapomenout!¨, křiknu na ně. Jsou ale v kuráži a vzápětí začínají s novou: ¨Avanti popolo, bandiéra rossa...¨
Vtom zaslechnu jak v mé ordinaci na druhém konci chodby zařinčí telefon. Doběhnu a slyším: ¨Poplach! Školní prapor vyjede během půlhodiny na noční cvičení!¨
Je mi jasné, že z těch, co teď oslavují, nemůžu vzít ssebou ani jednoho. Z dálky zaznívá parodie textu sovětské hymny, který tu nehodlám reprodukovat. Tihle staří mazáci mě dostanou ještě do průšvihu...!

Za půl hodiny vyráží kolona tanků do terénu. Musím se s mou sanitkou povinně držet hned za velitelem praporu. Za námi ještě dva džípy pro nenadálou potřebu.Několik km za městem najíždíme nejprve na tankodrom, mírně zvlněnou plochu o velikosti několika fotbalových hřišť, kde se naši prvoroční tankisti procvičují v různých taktických formacích.

Po této ¨rozcvičce¨ vytvoří zase kolonu a s polozatemněnými světly vjíždějí po nerovné a na zatáčky bohaté cestě do lesa, smíšeného porostu borovic a smrků. Aby se v polotmě mohli velitelé tanků lépe orientovat, stojí v jejích věžích tak, že po odklopení příklopu jim jen vykukuje hlava a rukami se přidržují ostrého okraje věžního otvoru. Stejně tak i velitel praporu přede mnou.

Některé tanky narážejí do stromů a porážejí je. Jede se ale stále dál. Měsíc teprve začíná dorůstat, takže není dobře vidět, když po půlnoci projíždíme hustým lesem. Vtom matně vidím, jak věž velitelského tanku narazila na obzvlášť silnou skloněnou větev, když se velitel právě díval jiným směrem a hrozící nebezpečí neviděl. Přirazila prudce ocelový poklop, který ho udeřil do hlavy, vmáčkl do věže a současně mu ucvakl palec ruky, kterou se držel okraje věže.

Jeho zástupce rozkázal okamžitě přerušit cvičení. Naštěstí, pokud se to dá takto vůbec nazvat, spadl postižený prst do nitra tanku. Vyskočím ze sanitky, pracně se s pohotovostní brašnou vmáčknu věží do tanku a kompresivném obvazem zastavuji pulzující ránu. Major je po úderu na hlavu v bezvědomí. Ostatní horečně hledají na podlaze zapadlý palec. Nadmíru obtížně pak vysouváme bezvládného důstojníka tankovou věží na nosítka. Konečně posádka prst najde, rychle s ním do sterilního obvazu a v neprodleně přistaveném džípu fičíme na chirurgii vojenské nemocnice v Budějovicích.

Začíná znenáhla pršet a vzdálené blesky oznamují, co asi bude následovat.
Dělá mi starosti, že major je stále v bezvědomí. Musím mu přidržovat kymácející se hlavu, když vtom vidím, jak mu z ucha na mé straně vytéká mírně narůžovělá tekutina. Mozkomíšní mok? Natrhnuté mozkové blány? Spolu s trvajícím bezvědomím to nesvědčí jenom o otřesu mozku. Zbývá tedy jen mozkové trauma! Nechci myslet dál. S lapiduchem přikládám kompresivní obvaz na ucho, na hlavě není znát, že by byla zvenčí poraněna.
Aspoň, že tak, uklidňuji se.

Napůli cesty k Budějovicím, se začíná major probírat. Chytá se za hlavu a naříkavě cosi mumlá. Oslovím ho jeho jménem a ptám se, co ho bolí. Vůbec mě ale nevnímá, jen si stále ohmatává hlavu a cosi nesrozumitelného mumlá. Je mi ho líto a jsem si vědom, jak jsem bezmocný. Víc přece pro něho nemůžu udělat!?

Mezitím nás dohonila podzimní bouře a vítr autem lomcuje střídavě na obě strany. Strhl se takový liják, že voda stěží odtéká se silnice, která nemá žádný sklon. V prudké zatáčce skutečně dojde k aquaplaningu, v kterém se náš džíp smýká neodvratně k silničnímu příkopu , který je jen několik metrů vzdálen od rozvodněného potoku. Jakoby zázrakem uvízne v příkopu dvěma koly a nepřeklopil se, jak jsme se obávalil. Není problémem postavit ho zase na všechny čtyři a trochu pomaleji spěcháme dál.

Velmi se mi uleví, když majora konečně mohu předat kolegovi chirurgické pohotovosti. Stručně mu říkám, co se stalo a nezapomínám ani na ucvaknutý palec. Nikterak chirurgům nezávidím, jaká práce je s mým dosavadním pacientem čeká.

Když časně zrána přijíždím do kasáren, cvičení už skončilo. Je mi jich líto, když vidím, jak v ranním, skoro už podzimním chladu, unavení, hladoví a teď i promoklí vojáčci musí tanky nejprve osprchovat od bláta a po osušení v hale nakonzervovat, než jim bude dovoleno se jít nasnídat (zbraně mají přednost!) a dát do pořádku samy sebe.

Je mi zima z nevyspání a abych se trochu zahřál, dávám se do běhu k mé zdravotnické ubikaci. Po tom mazáckém večírku tam bude asi pěkný ¨bordel¨, myslím si. Nestačím se ale divit, všude uklizeno a bezvadný pořádek. To jsem tedy nečekal!

Po probdělé noci chci sebou ve svém pokoji prásknout na postel, ale nemohu zadržet úsměv, když překvapeně vidím, co mi tam moji čtyři mazáci stačili po své rozlučce ještě uchystat. Neuměle vyrobenou standartu s nápisem:

¨Lepší je léčit ženský, než být doktor vojenský!¨ Chtěli mě uklidnit, že už jenom za rok budu taky jedním z nich, co to bude mít do civilu ¨za pár¨? Vtipní vojáci, tihle staří mazáci...

Dovětek:
u mého pacienta se zjistila zlomenina lebeční kosti s následným lehkým zhmožděním mozku. Palec se podařilo přišít a bez komplikací i přirostl. Po rehabilitační a lázeňské léčbě zůstaly nicméně lehké následky s poruchou chůze a mírným omezením palcové pohyblivosti. Major byl sice z armády propuštěn, ale pracoval dál jako civilní zaměstnanec na plukovním velitelství.

Pro mne, ženského lékaře, to byla nejenom neobvyklá příhoda z jiného oboru mediciny než dosud, ale současně i jeden z pohledů do prostředí mladých a víceméně zdravých mladých mužů, kteří se na vojně nejenom tvrdě cvičí nepoddávat se denním a tím i pozdějším životním překážkám, ale aby se, když vše končí, začli zas těšit na civilní svobodu.