Královy noci

Královy noci

Po hradbách hradu se prochází stráže. Všude je ticho. Můj Karlštejn spí.
Před mojí komnatou pospává páže. A venku prší. Pět noci. Pět dní.
Já zvedám se z lože a z okna se dívám. Závoje deště jsou před oknem mým.
Co jindy je vidět, to tma noci skrývá. I očím královým. Unaveným.
A bolest ukrutná hrudník můj svírá. Jak pancíř brnění. Jak obruče sudy. A komnata pustá jak kobka je vězení. Také bych odešel. Nevím však kudy.

Musím v té bolesti dočkat se do rána. Až kohout zapěje. Až skončí ta noc. To vzejde mi naděje. A zavrže brána. Potom mi královna přijde na pomoc.
Přiveze lektvary. Kněží a felčary. Bolesti moje mne opustí snad. Tak kokrhej kohoute! Proč jsi tak ospalý! Pořádně zakřič a vzbuď celý hrad!

Čekám. Již přijíždí. Určitě spěchají. Ví, že jsem celou noc u okna stál.
Zas na trůn usednu. Poddaní čekají. Světu mám vládnout. Já. Císař a král!
Zas obsednu koně a na cestu vyrazím. Budu se po lesích potulovat. A škůdce národa na hlavu porazím.. Zase ta bolest! Kam před ní se schovat?

Venku již svítá. I déšť zvolna ustává. Svíce nad ložem mým blikla a zhasíná. To je zlé znamení! To se tu nestává. Průvan ji zhasil jak rytíře šíp. Již nové je ráno. A brána se otvírá. Povoz již zastavil pod párem lip.
Všichni již odešli. Pobyli krátce. Felčar i lazebník. Zítra přijdou zas.
Opět mi pomohli. Vyspravili vládce. Bolest je pryč. A černý můj vlas.

Na nohou pevně stojím. Houpu se na patách. Náladu dobrou mám. Slyšíte králův smích?! Na prahu komnaty paní svou přivítám. Skryji ji v polibcích tisícerých.
Již je tu nový den. Vítá mne slunce zář. Vnímám své paní smích a hladím její tvář. Zhlížím se očičkách rozzářených.

Hrad se již probudil a čile vstává. Všechno je na nohou. Dvůr ožil činností. Jsem král a sálem kráčím. Těžce. Však s hrdostí.
Vstříc dobrým, špatným zprávám, váš vládce přichází. A nikdo neví v jakých, byl v noci, nesnázích.

Všichni se uklání před mojí korunou. Vím, že se o ni dělí. A z rukou si ji rvou.
Však ještě není konec. Moc pevně v rukou mám. Dokáži zatnout tipec, naivním představám. Můj syn korunu zlatou po mě si převzít má. Však zatím je jen klouček. Moc jej nezajímá.

Tak dále vládnu říši. Té říši veliké. Mám moc. Bohatství. Slávu. A zdraví chatrné. Jsem jako starý tahoun. Jsem stále zapřahán. Jdu před vozem a táhnu. Tak poručil mi Pán.

Zas je tu noc. A bolest! Zase mi nedá spát! Zase se z okna dívám.. Okno. A noc. A bolest. Okno. Dveře. Okno. A hrad. A bolest…