Příze lásky

Navlékám slova
na přízi lásky,
je v tom však přece jen
trocha sázky.

Šňůra se přetrhne,
slova se prohází,
celkový význam
se kamsi vytrácí.

Tohle je obavou
každého básníka,
a proto mlčí,
radši nic neříká.

Já však chci mluvit,
nechci být zticha,
to snad je pouze
výsadou mnicha.

Já ale nejsem
v žádném kostele,
abych se chovala
důstojně, nesměle.

Srdce mi bije
silně jak zvon,
na plicích sedí mi
nejspíše slon.

Nemohu dýchat,
pálí mě oči,
tělo se chvěje,
hlava se točí.

Jak jen mám popsat
svoje myšlenky
nezkrotné city
vášnivé milenky.

Slova se rojí
v hlavě jak včely,
přepsat je na papír,
toť úkol smělý.

Jak se dá asi
popsat polibek,
něžný rtů dotek,
anglický holy act.

Jak jen mám průchod dát
smyslným touhám,
když se mnou vášeň,
tak prudce cloumá.

Toužím se dotýkat,
toužím být v tobě,
sexu si užívat,
slastně si hovět.

Podléhat svodům,
sténat v rozkoši,
hladit tě po vlasech,
líbat za uši.

Vinout se k tobě,
něžně tě objímat,
vzrušeně dýchat,
zasněně rozjímat.

Chci s tebou splynout
v tomto stavu,
nevnímat okolí,
ztratit se v davu.

Nemohu dále
býti bez tebe,
jakoby země
byla bez nebe.

Hřeje mě stále víc
ten samý pocit,
ráno, v poledne,
večer i v noci.

I kdybych tu popsala
stovky papírů,
jak se má láska
rovná vesmíru.

Nemohu vyjádřit,
jak moc tě miluji,
slova mi nestačí,
všechno jen zkreslují.

A jsem zas v koncích
a vlastně na začátku,
a mohla bych začít
znova popořádku...