Svět duší

Je tu zase má chvíle

Sedím ve vaně s pěnou,
zavírám okno nad ní,
na židli papír, pero a hopsinky

Proč má mysl musí zvláčnět,
aby zpívala své krajky emocí?

Zase na vás myslím…
Na vás – sestřičky!

Oblékly jsme každá jiný kabát,
jiný život plný svých úkolů,
moc se nevídáme,
dokonce o sobě některé nevíme,
ale jsme…

Jsme tu jedna pro druhou…

A je to jedno, jestli si pomáháme
hrstkou hlíny,
dobrým jídlem,
krásnou písní,
slovem pohlazení,
rukou pomoci…

Jsme tu
A naše nitro je sladší
než naše denní cesty
A kámen v dlani
je jen silná vůle zítřků,
ne klopýtnutí, či překážka

Labutí pírka zpívají bílou píseň,
a modlitby slavíků
zachycuje pavučina mých dnů,
jing a jan na dálkové ovládání,
a viny, či i viny
ztloukají kříž liškám na dobrou noc
Ne, nerouhám se,
jen miluji pihy a jizvy
všech srdcí,
které mě poskvrnily
v tom dobrém

Snažíme se působit
na své blízké,
leč bublina dokonalosti
je tak kluzká,
že i my zůstáváme na zemi
jako přikované
šneky spirál osudů

Je to v duši
Všechna databáze, intuice,
obsah i prázdnota
A povrch napovídá leckdy
zamotaným způsobem
I barvy někdy hrají blues,
a jindy rock'n roll,
a přesto znamenají les hojení

Máš zápalku?
Nebo i dům a děti a práci?
Vše nicotné
vůči spárám tam uvnitř…
Drolí se?
Řešíš či neřešíš?
A lásku – nosíš ve vědrech
nebo jen na lžičce?

Sklenka už dopila svou báseň,
a já s poslední kapkou
vylézám
sama ze sebe,
z vany,
a do Tebe
- pochopíš?

Nebo jen obrátíš list,
abys mohl v oloupaném laku číst
dost sezení,
je čas vstát… a jít