Mysteria

Rok 2046 – nepříliš vzdálená budoucnost.

Svět byl zničen. Války a přírodní katastrofy zapříčinily, že ze země se stala pustá a stěží obyvatelná pláň. Města byla zničena, stejně tak louky, lesy, voda je téměř všechna znečištěna. Přežívá jen hrstka lidí a zvířat. Lidé se uchýlili do jeskyní k jednomu z mála zdrojů pitné vody.
Je tu však jistá naděje – jedna vědma předpověděla příchod dívky, která se narodí za divoké bouřlivé noci. Vrátí život mrtvé zemi a lidem naději.
Stalo se tak. Dívka se narodila, ale byla unesena. Zmocnila se jí skupina mužů – vzbouřenců a odvlekla ji na neznámé místo. Je to již téměř osmnáct let a nikdo ji od té doby nespatřil. Neví se, zda je mrtvá či živá. Lidé však stále věří, doufají v její návrat. Staří, mladí i děti. Všichni do tvrdé skály vrývají její jméno. MYSTERIA.
Dívka se však nevrací, lidé dál umírají. Nakonec se čtveřice mladých odvážných mužů vydává dívku hledat. Buď se vrátí s ní, nebo se nevrátí vůbec.

Xandria hleděla na ty čtyři mladé muže, kteří se sami nabídli, že se vydají na výpravu a pokusí se nalézt tu dívku. Jejich poslední naději na přežití. Dostali ty nejlepší zbraně, které tu měli. A pokud narazí na vzbouřence, budou je potřebovat. Jmenovali se Lauri, Pauli, Aki a Eero. Xandria jim zabalila vaky s jídlem a vodou. Jídlo bylo stejně jako voda cenné, ale oni je budou potřebovat. Kdo ví, kam až budou putovat. Za kopec, pod kterým se nacházely jeskyně, v nichž žili, se málokdo odvážil. Kdo by tam také chodil, když tam nic nebylo. A ti kdo odešli se už nevrátili. Sice jich bylo pár, ale stejně. V této době byl každý život cenný. A každá jeho ztráta byla velmi bolestivá. Přišli k ní Aki, Pauli a Eero a s uctivými díky převzali vaky s jídlem a vodou. Akimu se na zádech pohupoval jeho luk, s nímž uměl zacházet jako nikdo jiný. Lauri stál kus opodál, právě si na ruku nasazoval koženou rukavici. Poté zapískal a na ruce mu ihned přistál nádherný velký havran. V jeskyních nežila s lidmi žádná zvířata, tento havran byl jedinou výjimkou. Většinou o něm ani nevěděli. Létal si, kam chtěl, ale nakonec se vždy vrátil ke svému pánovi. Mezi těmi dvěma bylo zvláštní pouto. Samozřejmě že si ho Lauri bere sebou. Jeho křídla a bystrý zrak se jim na cestě budou hodit.
„Odcházíme,“ oznámil jí Pauli.
Lauri se připojil ke svým společníkům.
„Ještě jednou děkujeme za jídlo a vodu,“ řekl Eero.
„Vraťte se. A přiveďte ji sebou,“ rozloučila se s nimi Xandria.
„Přivedeme ji,“ ujistil ji Aki. Lauri kývl na pozdrav. Všichni lidé vyšli ven z jeskyní, aby se tiše rozloučili. Čtveřice s havranem se vydala ke kopci. Xandria je vyprovázela pohledem.

Zastavili se na kopci. Věděli, co spatří. Pod kopcem se do daleka rozprostírala jen pustá pláň. Pouze písek, občas nějaká skála a strom s holými větvemi. Žádná tráva, rostliny, řeka, jezero. Žádný život.
„Leť,“ vyslal Lauri havrana.
Ten roztáhl křídla, vznesl se k nebi a po chvíli jim zmizel z očí. Čekali dlouhou dobu, než se vrátil. Přistál na Lauriho natažené paži.
„Nic,“ oznámil jim jeho pán.
Pauli vytáhl kompas.
„Tak kterým směrem se vydáme?“
Mohli zamířit buď na sever, nebo na jih. Vybrali si jih. Šli dlouhou dobu mlčky a pak Lauri opět vyslal havrana na průzkum. Ten se vrátil znovu s nepořízenou. Pokračovali dál na jih, dokud je nezastihlo stmívání. Utábořili se tedy na místě. Pojedli skromně ze svých zásob, vodou si jen svlažili rty. Netušili, jak dlouho budou na cestě, proto nesměli plýtvat. Lauri nakrmil havrana. Poté se uložili ke spánku.

Další den vyrazili za svítání opět na cestu. Lauri poslal napřed havrana a ten se vrátil bez úspěchu. Po nějaké době spatřili v dálce před sebou ruiny zničeného města. Nebo to možná bývala vesnice, těžko určit. Zastavili se a chvíli na ruiny beze slov hleděli. Pak pohlédli jeden na druhého. Nemuseli nic říkat, zničenému městu se velkým obloukem vyhnuli a pokračovali v cestě. Pauli zakresloval jejich cestu do mapy. Zdálo se jim, že soumrak se snesl příliš brzy. Opět se tedy utábořili. Další neúspěšný den.

Dny plynuly. Pátý den změnili směr cesty, vydali se na východ. Už spolu ani příliš nemluvili, byli unavení jak nedostatkem potravy, tak i neustálým pochodem. Ale nemohli se zastavit. Ne dokud nenajdou tu dívku. Před nimi se vztyčovaly vysoké skály. Lauri tedy vyslal havrana na průzkum a mezitím čekali. Vrátil se brzy a tentokrát nepřistál na Lauriho paži nýbrž na skále, zamával křídly a zakrákal.
„Našel ji,“ zašeptla Lauri.
Nevěřícně na sebe pohlédli. Pak pomalu a opatrně šplhali po skalách, na vrcholu se přikrčili a shlédli od údolí pod sebou. Pohled, který se jim naskytl, byl tak neuvěřitelný, že jim vzal dech. Svěží zelená tráva, stromy porostlé listím a mezi tím se třpytila voda v malém jezírku. Neskutečné. První se vzpamatoval Pauli, vytáhl dalekohled a přiložil ho k oku. Postupně ho předával svým přátelům. Jako poslední se podíval Aki. Mezi stromy se pohybovaly postavy mužů, spatřil i několik žen. Vzbouřenci. Nakonec spatřil i dívku. Tu pro kterou přišli. Měla svázané ruce a připoutané k jakémusi kůlu v zemi. Sevřel rty nevolí. Vyvolená a je připoutaná jako nějaké zvíře. Byla však živá a na tom jediném záleželo. Našli ji.
„Se setměním zaútočíme,“ rozhodl Eero a nikdo neodporoval.
Nebylo nač čekat. S večerem přepadnou vzbouřence a pokusí se dívku osvobodit.

Mysteria pozorovala havrana, který jí kroužil nad hlavou. Ihned věděla, co tenhle havran znamená. Vysvobození. Věděla hodně věcí. I to že sem nepatří. Pamatovala si jasně, jak putovali na tohle místo. Když sem přišli, byla ještě malá holčička, tráva tu rostla hnědá a prořídlá, stromy měly holé větve, z jezírka se jak takž dalo pít. Přesto se tu usadili, neboť tu byla pitná voda a tráva, což se rovnalo skoro zázraku. Po týdnu pozorovala, jak se toto místo pomalu mění. Tráva se začala zelenat a růst, i stromy se probraly k životu. Začaly vyrůstat i rostliny. Voda v jezírku se jako zázrakem vyčistila. Nechápala tu změnu a už vůbec ne ty pohledy, které na ni ostatní vrhali. Postranní užaslé pohledy. I když se jí tohle přívětivé místo líbilo, věděla, že by tu neměla být. Poté co se několikrát pokusila utéct, začali ji přivazovat a hlídat. Když už jí uvolnili ruce, aby se najedla, napila nebo prošla, byli u ní vždy alespoň dva strážci. Nechápala proč je pro ně tak důležitá a oni jí to nikdy neřekli, ačkoliv se ptala. Kladla mnoho otázek, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. Nikdo s ní nemluvil a zdálo se, že se jí ostatní straní. Cítila se opuštěná a nešťastná. Občas slýchala v hlavě laskavý ženský hlas: „Nezapomeň na to, kým jsi.“
Ale kdo byla? Znala jen svoje jméno. Mysteria. Patřil snad ten hlas její matce? Nepamatovala si tvář své matky ani otce. Jen ten hlas. Chtěla věřit, že patří její matce. Snažila se osvobodit, ale její pouta byla pevná. Měla by být na jiném místě. Měla by něco udělat. Něco… ale co? Nevěděla. Zato věděla, že je to velmi důležité a že čas utíká příliš rychle. Přesto se nevzdávala. A dnes ten havran na nebi. Probudil v ní novou naději. Vysvobození je blízko. Cítila to.

Slunce zacházelo za obzor. Čtveřice mužů se pořádně nasytila, neboť je čekal boj, na který museli načerpat síly. Potom se pomalu a nenápadně blížili ke vzbouřencům. Eero a Pauli drželi v rukách nože, Aki měl přichystaný luk a šípy, Lauri svíral v levé ruce nůž a na pravé mu seděl havran, který sám o sobě dovedl být živou smrtící zbraní se svými drápy a ostrým zobákem. Měli v plánu zaútočit rychle a tiše. Nečekaně. Využít momentu překvapení. Opravdu se jim povedlo vzbouřence překvapit, alespoň na chvíli. Dvěma z nich zlomili vaz, dalším dvěma Pauli s Eerem podřízli hrdlo. Několik jich skolil Aki šípy. S lukem to opravdu uměl bravurně, střílel rychle a přesně. Lauri vypustil havrana, který se vrhl na vzbouřence s kuší. Zaútočil mu drápy na oči. Dva vzbouřence Lauri zabil nožem. Pak už byl moment překvapení pryč, vzbouřenci náhle stáli všude kolem nich. Jeden zasáhl Pauliho nožem do pravé ruky a odzbrojil ho.

Mysteria ležela v trávě ale nespala. Ihned poznala, kdy její osvoboditelé vtrhli mezi vzbouřence a začali je zabíjet. Posadila se a pozorovala souboj, do kterého nemohla zasáhnout. Nejprve to vypadalo nadějně, ale vzbouřenců bylo příliš mnoho a cizinci pouze čtyři. Proti takové přesile nemohli vyhrát. Zalomcovala svými pouty, ale jako vždy to bylo k ničemu. Zvedla se v ní vlna zoufalství. Zůstane tu uvězněná navždy? Podívala se na svoje ruce. Ach ne! Její ruce! Z její kůže vycházely jiskřičky světla. Co se to s ní děje? Světlo stoupalo z její kůže a obklopovalo ji jako lehká přízračná mlha. Cítila tlak, který v ní narůstal. Už ten pocit několikrát předtím zažila, ale pokaždé ho v sobě potlačila. Udusila. Děsilo ji to.
Nikdy z ní však nevycházelo to zvláštní světlo. Co je to? Tlak v ní narůstal, už to bylo skoro bolestivé. Jako by se v ní něco lámalo, trhalo. Umírá? A záleží na tom? Raději mrtvá než navěky spoutaná. Už se nebála. Zavřela tedy oči – a poddala se tomu.

Eero ležel na zemi, vzbouřenec ho zalehl svým těžkým tělem a snažil se ho uškrtit. Už jen chabě vzdoroval. Ztratil nože a síly ho opouštěly. Vzbouřenců bylo příliš mnoho. Rozhlédl se kolem sebe. Pauli klečel na zemi, držel se za zraněnou ruku. Krvácel. Lauri a Aki se stále zuřivě bránili, ale bylo to marné. Havran kroužil nad nimi, dost vysoko z dosahu šípů. Chytrý pták. Kéž by i oni byli chytřejší. Měli dojít pro posily, místo toho se sami bezhlavě vrhli do boje. Teď bylo vše ztraceno. Selhali. Zklamali svůj lid. A nejvíc zklamali tu dívku. S námahou na ni pohlédl a strnul. Zářila. Vycházelo z ní světlo, bylo téměř oslepující. Zapomněl na boj, přestal se bránit a jen ji v úžasu sledoval. Vskutku byla Vyvolená. V tu chvíli světlo kolem ní explodovalo, na vteřinu ho oslepilo a přešla přes něj vlna tepla. Vzbouřenec, jež ho škrtil, se poroučel k zemi. Když Eero omámeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe, všichni vzbouřenci leželi v trávě a nehýbali se. Možná byli zranění, možná mrtví, ale na tom nezáleželo. Nejdůležitější byla dívka. Zachránila je. V úžasu na ni pohlédl. I ona se na něj dívala. Usmál se na ni. I ona mu věnovala slabý úsměv, poté se bezvládně sesunula k zemi. V panice ihned vstal a běžel k ní, ale první u ní byl Lauri následován Akim, který jí přeťal pouta. Připojil se k nim Pauli, který stále krvácel. Havran slétl na zem k dívčině hlavě. Lauri ji nadzvedl. Byla zcela bezvládná. V obavách se na sebe podívali. To snad ne. Teď když ji konečně našli a osvobodili. Přece nemůže být… nesmí být… mrtvá…

Xandria procitla z ošklivého snu. Chvíli ležela, zírala do stropu jeskyně, čekala, jestli se k ní spánek vrátí, ale potom vstala. Už by neusnula. Ostatní ještě spali. Zamířila ven z jeskyně, šeré světlo oznamovalo příchod rána. Další den. Už to byl víc jak týden co muži s havranem odešli a stále se nevraceli. Mnozí tvrdili, že už se nevrátí, ale Xandria stále věřila. Vyšla z jeskyně a uslyšela zvláštní zvuk. Znělo to jako pleskání křídel. Nejprve ten zvuk příliš nevnímala, potom jí ale došlo, co by to mohlo znamenat. Prudce otočila hlavu ve směru toho zvuku. Na skále jen kousek od ní seděl havran a tiše ji pozoroval. Když spatřil, že si ho všimla, zamával křídly a zakrákal. Xandřino srdce se ihned prudce rozbušilo. Havran se vrátil. To mohlo znamenat jen jediné. Utíkala do jeskyně a začala probouzet lidi.
„Havran přiletěl.“
Vycházeli z jeskyní, hleděli ke kopci, clonili si oči proti paprskům vycházejícího slunce. Všichni měli v očích to samé – naději. Nemuseli čekat příliš dlouho. Na kopci se objevily tři postavy. Xandria na chvíli zapomněla dýchat a měla pocit, že se jí srdce zastavilo. Jenom tři? Muži přišli blíž, takže poznali, že jsou to Pauli, Eero a Aki. Jenom tři? Tu se však na vrcholu kopce objevila čtvrtá postava. Lauri. A v náruči nesl… Ano byla to ona, ta dívka. Mysteria. Xandria zhluboka vydechla úlevou a nebyla jediná. Lidé jako uhranutí zíral na dívku v Lauriho náruči. Na tu která je měla všechny zachránit. Dívka se pohnula a upřela na ně svoje jasně modré zářící oči. Oči, které hodně vědí, které proniknou až do hlubin lidské duše. Xandria zalapala po dechu. Poté poklekla. Ostatní ji následovali. Jeden po druhém klesali na kolena do písku. Připojili se k nim Pauli, Eero a Aki a rovněž poklekli. Lauri došel k nim, pomalu a velice opatrně jako ten nejkřehčí a nejvzácnější poklad postavil dívku na zem, ujistil se, že se sama udrží na nohou a poté i on před ní poklekl.

Mysteria shlížela na lidi před sebou. Vzhlížely k ní tváře prozářené radostí a nadějí. Ano tady bylo její místo. Sem patřila. Tito lidé ji potřebují. A ona jim pomůže, neboť je to její osud.
„Nezapomeň na to, kým jsi,“ jako by opět slyšela ten laskavý hlas.
Už věděla kým je. Když stála před nimi a oni k ní vzhlíželi.
Byla jejich naděje.
Jejich spása.
Jejich BUDOUCNOST.