Jsoucno

Díváš se na mne smutným pohledem, a přemýšlíš, jak moc jsem zdravá. Říkáš si, že jsem asi blázen, a vlastně se ani nemýlíš. Jsem přece ta holka, co utratí všechny peníze ze své prázdninové brigády za knihy, věci na kreslení a pár, pravda hodně milých, zvířátek.
Na vzhled moc nedbám, proč taky… a ani na způsoby.
Tvářívám se jako dítě, i když... někdy tě překvapím hloubkou té které ze svých myšlenek. Pravda, pak ze mě zase vyleze, že věřím na draky, upíry a víly, že hostím skřítka, a že má nejmilejší činnost je chodit bosky po trávě, zatím co se mi o nohy otírají koťátka.
Realitě se vyhýbám. V dětství jsem si jí užila až moc. …ale co by o tom takoví, jako ty chtěli vědět?
A stejně. Nejsem ani hezká, ani toho moc zvláštního neumím, tak proč být ke všemu ještě normální… ne, že by ti to teď nebylo svým způsobem jedno... Nejsi tu, pro to, co bych byla, jsi tu, proto, že mě se můžeš vypovídat ze svého... protože se na tebe usmívám, i když o tobě kolují pomluvy, a protože mi nikdy nevadí poslouchat... nikoho.
Až ti bude líp, zase odejdeš, a na dlouhé týdny si opět nevzpomeneš. Na tvém místě bude jiný, nebo možná jiná, a já jí budu taky vařit čaj (jako teď tobě) a poslouchat, protože tak to má být.
Nejsem ta oblíbená, ani hezká… nejsem ta, do níž se vkládají jakékoliv naděje... nejsem z těch vyvolených. Když na to příjde, jsem ale ta, co zná jejich tajemství, bolesti a strasti. Ta jež je tu pro ně… momentálně pro tebe.
Vlastně jsi teď rád přesně právě za to, co jsem, i když by jsi si o mě za jiných okolností myslel leda to, jak jsem divná.
I já jsem vlastně ráda.
Být nejmíň možná znamená někdy právě dost.
Představa, že bych byla ta dívka, za níž běháš, a o které mi teď vyprávíš, možná trošku zabolí (nebo pobaví), koneckonců, jsi docela pěkný. Nicméně stejně bych být takovou nejspíš nechtěla... i kdyby to šlo.
Být čím jsem mi vyhovuje… i když občas bolí.
Až se tvé srdce zotaví, zmizíš mi, to ano… nemá smysl si o tom dělat iluze, vím to.
Jenomže… přemýšlím, jestli si já budu pamatovat tebe. Nejspíš ano, jako jednoho z tamtěch. Budu si pamatovat všechny tvé smutky a trápení… člověka, který se potřeboval vypovídat, hledal podporu… ale nebudu tě hledat.
Ohlédnu se po své kleci s mazlíčky, nezůstanu sama. Pak mi ještě něco dalšího zapřede u nohy. Vzápětí zvedám do své náruče malou černou kočku.
Kdybych pak zůstala sama, nejspíš by mě to mrzelo… jenže on příjde zase někdo další. Vždycky se někdo takový objeví.
Sama já nebývám už dávno.