Cesta do neznáma.

Cesta do neznáma.

Na zádech „tele“ a na hlavě širák.
Pospíchám na vlak a utíkám z města.
Tejden se táhnul jak pitomej biják.
Vrata jsem zabouch. Teď čeká mě cesta.

Pár věcí zabalil, namazal boty. Stařičký mantl pak na sebe vzal.
K pasu si rakouský bajonet zavěsil. Feldflašku dolil. Šátek uvázal.

V chodbičce stojím a upíjím z flašky.
Z okna se dívám a těším se ven.
Kupé jsou plná. Ženský, děti, tašky.
Chodbičkou přichází trempka. No sen!

Tak se tam sešli. Ve vlaku s setkali. Ona je kráska a on zase chlap.
Zmáčkli si palce, když ruce si podali. Láska jim do srdcí zaťala dráp.

„Kam jedeš? Nevíš? No. Já vlastně taky ne.
Jen tak jsem nastoupil na první vlak.
Pojedem tam, kde les na nás pokyne.
Já vlastně pokaždé dělám to tak.“

Na malé stanici „courák“ se zastavil. Nečekal nikdo až přijede vlak.
Pomalu odfuněl po trati do dáli. Perón. Dva lidé. Nikde ani mrak.

Maličké nádraží. Jen kousek je do lesa.
„Půjdeme?“ „Jasně. Mám po lese hlad.“
Vzala mne za ruku. Divte se nebesa!
Jdem spolu po cestě okolo chat.

Dva dny a dvě noci, spolu se toulali. S lesem si prožili svůj krásný čas.
Přes den se toulali. V noci moc nespali. V neděli k večeru na vlak šli zas.

V chodbičce obě dvě ruce mi podala.
Polibek dlouhý nás naposled spojil.
Z okna jsem zamával, ještě než zmizela.
Na krku šátek, jenž mě dříve zdobil.

Pomalu z nádraží když domů dojeli. Jdou brzy spát. Spaní mají křehké.
Od sebe daleko, jak hvězdy na nebi. Týden je dlouhý. To nebude lehké.

Na hlavím nádraží dva lidé čekají.
Čekají spolu na ten správný vlak.
Neví kam pojede. Ani se neptají.
Sešli se po týdnu. Už je to tak.