Podzimní rošáda

Už dlouho chci napsat verše o podzimu,
nejradši na stolku, tam u zahradních vrátek,
však moje hlava stále nějak brání se,
je ještě plna letních snů a hrátek.

Přemlouvám ji, žadoním a prosím,
holka, skutečně už nejvyšší je čas!
Pojď, máknem - rozehřej své závity,
čert vem působením tepla i nějaký ten vlas.

Podzim, toť přeci nádherný je roční čas
a stojí za to o něm nejkrásnější verše stvořit.
O jeho zvláštní atmosféře, o tichém loučení,
kdy dílo, započaté jarem, počíná se zvolna bořit.

Ranní mlhy zviditelní stovky pavučin tam na lukách
a první paprsky už lenivého slunce rosu lechtají,
až poledne pak pro kožíšky připravuje lázeň sluneční
i barevnou krásu zlatavého listí, co nám dech zatají.

Už rostou houby, divoce, jak houby po dešti,
a oblohou letí do dálav divoké klíny husí,
červené hrozny jeřabin pak první hosty vítají,
kdo přírodu v lásce má, tomu se ten čas líbit musí.

Občas už ráno mrazíky posypou trávu cukrem jinovatky,
ten čas je o nadějném usínání a slábnoucích vůních,
o sklizni úrody a o rošádě zelených barev s jinými,
o barevných listech tam někde v lesních tůních.

Slábnoucí listy jsou lákány dolů k mamince zemi,
ona je přijme a příští rok zas v sílu promění.
Takhle to chodí už po staletí...
Doufám, že globální oteplení nic na tom zázraku nezmění.

Teďka jsou zkrátka v módě básně podzimu,
tak už se nenech prosit, bude to básnická příprava na zimu.
Však hlava má zdá se být líná potvora - nepřemluvil jsem ji.
Nebo snad ano?