Povidlová

Z noci jak z koláče,
co po hodech tu ještě zbyl,
čas potichu si malý kousek odkrojil
a spáčům koukaj
zpod peřiny bosé nohy.
Jenom já bdím,
mám pro mlsání přece vlohy,
ten kousek povidlově tmavý
ochutnávám s ním.

A další kousek,
tvarohový… mňam…
Šeptem si s nocí jen tak povídám,
že hvězdy jako hrozinky
mi tiše svítí na peřině
a spáči neví nic,
chrupou si sladce,
ruku položenou v klíně.

Ještě si vyzobu
pár sladkých zrnek máku,
a potichu se schoulím v náruč Tvoji,
jak holka, která samoty se bojí
a Měsíce, co pije z louží
po lijáku…

Ráno mi jistě můj spáč něžně poví:
„Pusa Tvá chutná jak koláč povidlový.“