Víla z Bretaně - 26. část

Na královském dvoře...
» autorka: odettka
Londýn, 1483

Kradmo se rozhlížel po polozaplněném sále a poněkud netrpělivě čekal na konec Eduardovy ranní audience. Aby se prozatím alespoň nějak zabavil, nechal svůj zrak líně sklouznout po několika tvářích zdejších dvořanů, které nikdy předtím neviděl. Většina těchto vyfintěných panáků neměla podle něj o skutečném světě ani potuchy. Kdo z nich kdy pozvedl meč na Jeho obranu? Všichni do jednoho se stali pro londýnský královský dvůr nepostradatelnými, jenže kolik odvážných se bilo za Něj v bitvě u Tewkesbury? Vlci v rouše beránčím, připraveni v jediné vteřině rozcupovat svého velitele na tisíce malých kousíčků, bez nejmenšího náznaku trýznivé sebevýčitky. Svět sám pro sebe.
Duncan nebyl s to pochopit faleš zdejších lidí. Jeho otec mu vždy vštěpoval, že hrdost a čest jsou nejvyššími měřítky pravého muže, zde se však na každém kroku přesvědčoval o opaku.
Unikl mu kratičký povzdech. Nathaniela ztratil z dohledu již během prvních minut ceremoniálu, nejspíš nějaká rozkošná osůbka opět učarovala ohnivému pohledu jeho společníka. A on sám tu mezitím znepokojeně přešlapoval a čekal, až si na něho udělá král po vyřízení všech svých státních záležitostí alespoň chvilku čas.
Vzrušený šum, který nepatrně zesílil, ho vytrhl ze zamyšlení. Téměř nepostřehl, že Eduard opustil přijímací sál a nyní uchýlil se do svých soukromých komnat. Netrvalo dlouho, a neznámý šlechtic statného horala diskrétně požádal, zda by ho laskavě následoval do královy pracovny. Panovník jistě tušil, jaká událost vedla rytířovy kroky do hlavního města jeho země. Ta proklatá lamballská záležitost…
„Dlouho jsme se neviděli, můj statečný příteli,“ uvítal Eduard Duncana srdečnými slovy. Ten ale dávno dobře věděl, že vládcova přízeň je stejně vrtkavá jako dubnové počasí, přesto neváhal a uctivě se poklonil svému panovníkovi.
„Pravdu díš, můj pane. Leč jsem vskutku rád, že služby mé nejsou v poslední době Vašemu království toliko zapotřebí a že v zemi naší mír konečně zavládl.“
„Odpověď hodná mistra,“ pokýval hlavou král. Vrátil se zpět ke svému stolu a dvě tepané číše naplnil až po okraj červeným kořeněným vínem.
„Ochutnej, příteli. A svěř se mi, čeho ode mne žádáš?“
Eduard se posadil do vysokého křesla a pokynul Duncanovi, aby zaujal místo nedaleko okna. Ten zatím smočil rty v poháru, ale nepolkl – věc byla až příliš vážná na to, aby si dobrovolně omámil smysly voňavým mokem, a teprve pak se ji odhodlal řešit. Musí znát pravdu – už kvůli Ysobel.
Přemítal, jak nejlépe začít hovor. Tolik otázek ho pálilo na jazyku, tolik otázek, na které neznal odpověď. Jenže to se za chvíli změní!
„Hádám, že Jeho Výsost správně tuší, co vedlo moje kroky až sem, do Londýna,“ začal laird oklikou.
Panovník se nepatrně zachmuřil.
„Ano, můj rytíři, nemýlíš se, ostatně jako tolikráte předtím. Vím, co sužuje tvé srdce. Neb musím tě zklamat. Od našeho posledního setkání bohužel mí zvědové příliš nepostoupili ve vyšetřování oné události. Je to už příliš dávno, většina svědectví je dnes nedůvěryhodná a navíc se valná část důkazů nějakým záhadným způsobem vytratila. Je mi to líto, příteli, ale nemohu ti pomoci.“
Duncan nereagoval. Ostatně s podobnou odpovědí počítal. Přesto jeho pohled značně potemněl, když pokračoval ve svém přemítání.
„Děkuji Výsosti za trpělivost. Dovolíte mi promluvit si s vašimi muži v soukromí? Třeba přece jen přehlédli nějakou maličkost…“
„Jistě,“ mávl Eduard lehce rukou, jako by odháněl nepříjemný hmyz.
„I já bych ti byl neskonale vděčný, kdybys odhalil vraha Bastiena de Lamballe. Stál sice po boku mých nepřátel, byl zodpovědný za smrt mého dobrého přítele Warvicka, tvého drahocenného otce, jenže vypálení jeho sídla a vyvraždění celé jeho rodiny bylo více než krutým trestem za jeho nebohé činy. Jako bojovníka jsem si ho vážil, nezasloužil si takto nelidsky trpět… Nechápu ale, proč právě tebe jeho osud tak zajímá?“
Neodpověděl.
„Čekám, příteli,“ popíchnul ho král, kterého rytířova nemluvnost mírně popouzela.
„Jak jste již správně poznamenal, Sire,“ vyhnul se Duncan elegantně přímé odpovědi. „I takový zrádce jako byl de Lamballe si zaslouží, aby mohl odpočívat v pokoji. A já se postarám o to, aby bezpráví na jeho rodině bylo po zásluze ztrestáno.“
„Zvláštní, ten muž ti zabil otce,“ podotkl Eduard zamyšleně.
„Vím, ale zaplatil za to mnohem vyšší cenu, než kterou bych na něm sám žádal.“
„Dobrá tedy,“ kývl nakonec vládař blahosklonně. „Věřím, že tvůj boj není předem prohraný. Máš mé svolení navštívit můj archiv i špehy, kteří byli úkolem původně pověřeni. Nebuď však příliš zklamán, když se nedohledáš své odpovědi…“
A s těmito slovy Duncana propustil.
Tipů: 4
» 07.10.12
» komentářů: 4
» čteno: 661(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 07.10.2012 - 20:45
Dneska jsi samá nadílka, díky moc za další díl! :-)
» 07.10.2012 - 21:08
Není zač, snad jsem konečně zpátky ;)
» 07.10.2012 - 22:16
odettka: Jako Samík z Pána Prstenů ;-)
» 17.12.2012 - 20:13
Posím, prosím smutně koukám... další díl...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: (Od)souzená | Následující: Šachování
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Mirra [5]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.