Jiný kafe

Na kávu k Henrymu
jsem chodil velice rád,
obvykle v doprovodu
nějaké usměvavé slečny,
která měla stejnou slabost
v pití turka jako já;
možná i pro mě,
nebo proto, že chtěla,
abych se s ní ponořil
do vyprávění tajemství výroby
tohoto kofeinového nápoje.

Pokaždé, když jsem se rozhovořil,
mí posluchači upadali do transu;
byl jsem něco jako jejich hypnotizér,
který věděl jak uspat vyprávěním,
i když káva obvykle
lidský organismus nabudí,
což je vám jistě známo;
alespoň by měla…

Toho dne jsem
si to do kafírny
k Henrymu mířil sám;
jako šíp, jenž vystřelila
ruka Amorova,
abych opět (jako vždy)
zasáhl svoji chuť
do příjemného rozjímání.

Henry seděl za pultem
a něco si četl,
přičemž zpozorněl,
kdykoliv někdo přišel;
rychle zvedl hlavu
a časopis schoval pod pult;
jak ho znám, jistě si koupil
zase nějakej erotickej časák,
holt si chlapák vystačil sám…

„Čau Henry!“
pozdravil jsem přítele,
když za mnou zaklaply dveře.

„Čau Tede,“
Henry opětoval
můj pozdrav.

Schoval časopis
a usmál se na mě;
šibalsky, lišák jeden.

Sedl jsem si k bočnímu stolu,
tak, abych viděl ven;
jak víří podzimní listí v piruetách
a chodci kráčí ve stopách
dalších chodců;
dnes bylo na ulicích
nějak plno, ale možná
to tak připadalo jenom mé osobě…

Mezitím již Henry
přede mě položil
vařícího turka
s dvěma cukry.

Skvělé načasování…

Káva chutnala výtečně,
hned při prvním srknutí
jsem si opařil horní ret,
tak, jak to má být.

Henry mi vyprávěl,
co nového se stalo ve světě,
jelikož já svoji televizi zničil
při jedné „cholerické“ chvilce;
noviny nekupuji ze zásady.

Častoval politiky
vulgárními výrazy
mužského přirození
a vyléval si zlost
na úřednické krysy;
oba jsme dospěli k názoru,
že svět upadá
do hlubin temného věku;
kdo spadne na dno,
těžko dosáhne na příčku,
a udrží se na ní…

Oba jsme chvíli mlčeli,
já se věnoval pití kávy,
Henry vymývání hrnků.

„Jo, panečku, to je jiný kafe!“
řekl jsem po chvíli; nahlas,
ale spíš sám pro sebe.

Na hladině voňavého turka
bruslila dvojice ze socu,
předvádějící piruety a skoky,
až se káva rozstřikovala kolem;
že bych měl vidiny?

Kulil jsem oči
a nemohl odtrhnout zrak
od té bizarní podívané;
rozklepala se mi levá noha,
dvojice krasobruslařů
poskakovala v nastalém rytmu.

„Co tak vejráš, Tede?“
uchechtl se Henry.

„Vidíš snad ňáký zjevení?“

Rychle jsem zvedl oči
od bizarní vidiny,
tedy, pokud to vážně
byla vidina (?)
a zakroutil hlavou.

„Dobrý Henry,
ta káva má něco do sebe,
je vskutku jiná,“
můj přítel se spokojeně usmál.

„To rád slyším, Tedy;
pro Tebe jen ta nejlepší!“

Když jsem opouštěl Henryho podnik,
neustále mi hlavou vrtala
spousta vrtáků otázek,
ale můj mozek
(značně omámený vidinou
krasobruslařské dvojice)
mi odpověděl, že mysl
je jako řeka…

V zátočině spánku klidná,
při vlnobití hněvu rozrušená
a během povodní přetékající moudry.


Od oné podivné události u Henryho
se snažím kávu pít jen ve výjimečných případech…